Boží nadpřirozený organismus
„CÍRKEV“

Čím bude pro tebe? Božím, svatým, nadpřirozeným organismem, církví Pána Ježíše Krista, která bude přemáhat dokonce i brány pekel a vyhlašovat Boží nadpřirozenou lásku a moc po celé zemi,

nebo

lidskou, přirozenou, světskou, náboženskou organizací, která je se svými pokusy o naplnění velkého poslání terčem satanova posměchu.

(Verše Starého zákona jsou citovány z Bible kralické, verše z Nového zákona jsou citovány
z Nové Bible kralické (2. opravené vydání 2000);  slova v závorkách přidaná do biblických veršů
 označených „Amp.“ jsou přeložena z anglického překladu Amplified Bible.)

Obsah

            Předmluva

            Úvod

            Ježíš, hlava Organismu

            Nadpřirozený proud

            Nadpřirozená jednota – klíč k probuzení

            Nadpřirozený potenciál

            Doplňující slovo

Předmluva

Všechny Boží věci jsou nadpřirozené – to, co Bůh stvořil i to, co znovustvořil. On nás stvořil, ne my sami sebe. On nás stvořil a znovustvořil v Kristu Ježíši, abychom byli Jeho slávou tady na zemi. On stvořil Zemi i její plnost. Je Jeho dokonalou vůlí a Jeho záměrem, aby se na zemi ukázali Boží synové a byli svědectvím o jeho nadpřirozené lásce a o tom, jaký je Jeho plán pro lidstvo. Přestože mnozí dosud neznají Boží přirozenost a charakter, všichni ze svého vnitřního člověka volají a věří, že pro lidstvo tu je nějaká nadpřirozená naděje (Římanům 8:19-23).

Ježíš Kristus, Král králů a Pán pánů, Spasitel, Uzdravitel, Vysvoboditel, Vykupitel a Obnovitel všech, kteří v Něho věří, stvořil své Tělo skrze prolití své krve, skrze svoji smrt a skrze své vzkříšení. Své tělo – Kristovo tělo – církev – založil On, staví On a On ji i dostaví, aby mohla vykonat záměr Boha Otce. A aby všem, kteří se vztahují po Jeho milosrdenství, umožnila smířit se s Ním (Koloským 1:20-22).

Boží slovo nám, věřícím v Ježíše, říká, že dříve jsme nebyli ani „lidmi“. Před tím, než jsme se v Ježíši Kristu připojili k Bohu, přebývali jsme v hluboké temnotě. Ale skrze Boží milosrdenství jsme byli povoláni do Ježíšova podivuhodného světla. Jak vidíte, lidské bytosti mohou existovat a žít na zemi a dokonce zemřít, aniž by se kdy staly skutečnými lidmi.  Přišla ale chvíle, kdy jsme se skrze víru v Ježíše stali vyvoleným rodem, královským kněžstvem, svatým národem, výjimečným lidem získaným do Božího osobního vlastnictví, abychom mohli odrážet Jeho ctnosti a vyhlašovat Jeho podivuhodné skutky (1. Petr 2:9-10).

On sám, Ježíš, Původce a Dokonavatel naší víry, je bez diskuse Hlavou svého těla a své církve. V Něm jsme údy Jeho těla, Jím žijeme, hýbeme se a trváme(Skutky 17:28).

Úvod

Ježíš řekl: „Na té skále postavím svou církev a brány pekla ji nepřemohou.“ (Matouš 16:18) Řekl to Petrovi, když přijal nadpřirozené zjevení o tom, kdo je Ježíš. Právě na tomto pochopení skutečnosti, kdo je Ježíš, bude stát církev. Nebude stát na žádném člověku ani na skupině lidí. Na konci své pozemské služby nám Ježíš slíbil, že po svém odchodu do nebe nám pošle na zem místo sebe Ducha Svatého (Jan 14:16,17,26; 16:13-14). Když na den letnic přišel Duch Svatý, aby naplnil Ježíšův slib, vznikla církev. A od toho dne, kdy vznikla, ji staví Pán Ježíš Kristus (Skutky 2). Od toho dne až do dnešních dnů a až do konce věku církve je dána lidem moc z výsosti, aby mohli být svědky Pána Ježíše a naplnit Jeho velké poslání pro celou zemi (Skutky 1:8).

Je nutné, aby v srdci i mysli každého z nás bylo nepohnutelně zakořeněno, že církev začala jako Jeho církev, zůstává Jeho církví, Jeho živým organismem nadpřirozeným ve své podstatě, ve svém smyslu i ve svém fungování, a že zůstane až do konce Jeho církví – slavnou bez poskvrny a vrásky. Haleluja! Co On začal, to On rozvine a také On dokončí. K tomu, aby vykonal své záměry,bude vždycky používat lidi, protože takové jsou Jeho Boží plány a strategie. Přesto bude svoji církev řídit On sám a žádný člověk ani žádný úd těla nikdy nepřevezme vedení Jeho drahého ostatku. Ježíš mluví o své nikdy nepřestávající lásce ke své církvi i o své autoritě nad ní v prvních třech kapitolách knihy Zjevení, která je Jeho posledním slovem pro nás, věřící. Co tam říká? Znovu a znovu říká těm, kteří mají uši ke slyšení: „Slyš, co Duch praví církvi.“ A co v těch poselstvích Ježíšův Duch říká církvi? Říká: Dělejte dál věci, které jsem vám přikázal dělat, a přestaňte dělat věci, které jsem vám nepřikázal dělat. Varuje a vyzývá každého z nás, kdo jsme součástí Jeho církve, abychom činili pokání z každé a ze všech věcí, se kterými jsme začali my sami nebo které jsme přetvořili podle našich vlastních představ, k našemu vlastnímu pohodlí, podle toho jak se to nám hodilo nebo s cílem zalíbit se druhým. Vyzývá nás, abychom pouze proudili s Ním, v Jeho vůli a v souladu s Jeho záměry pro Jeho nadpřirozený organismus, kterým je Jeho církev.

Moji milovaní bratři v Kristu, poslední slovo i soud v církvi bude patřit Ježíši. Tomu musíme věřit, musíme to přijmout a podřídit se tomu, chceme-li tady na zemi vidět naplnění plánů Jeho království skrze nádobu zvanou Kristovo tělo. Amen!

Ježíš, hlava Organismu

Ve světě, ve kterém žijeme, od začátku platí, že je tu vždy někdo, kdo řídí každý národ, každou zemi, armádu, firmu i každý dopravní prostředek jako loď, letadlo, vlak nebo autobus. V případech, kdy tomu tak nebylo, nebylo nikdy dosaženo žádoucího záměru nebo cíle. My lidé přijímáme vyučování nebo i výcvik k tomu, abychom si zvykli, že vždy musí existovat někdo, kdo má poslední slovo a nejvyšší rozhodovací autoritu. Ne vždy se jedná o uznávanou autoritu. Ne vždy je autorita brána vážně, ne vždy jsou jí lidé poslušní, ale vždy existuje. Vidíme, že v každé oblasti lidského života, ve které neexistuje nějaká forma vedení stanovující směr, dochází ke zmatku, bloudí se a není dosaženo cíle cesty. Chybí-li vedení, je výsledkem prohra a zklamání. Proto je nutné, aby v každé oblasti lidského počínání na zemi byla přítomna nejvyšší autorita, protože jen tak je možné dosáhnout nejrůznějších cílů.

Chtěl bych vás moji bratři a sestry ujistit, že platí-li to ve světě a ve světském systému, platí to tím více v Božím království. Bůh je dokonale moudrý a vševědoucí a On stvořil Kristovo tělo s jednoznačným záměrem, aby bylo vedeno jenom Jím osobně. Proto byl Ježíš Kristus vyvýšen jako Hlava nad všechny vlády a autority (Koloským 2:9-10). Proto byl poslán Duch Svatý – aby vedl církev (Jan 14:26; 16:13). Musíme vidět a pochopit, že Kristovo tělo, církev, není žádnou formou organizace. Není možné, aby ho ovládala lidská moc, lidská sláva nebo majetek. Není možné, aby bylo vedeno populárními názory, módními trendy nebo lidskou tradicí. Není vystavěno lidským intelektem ani lidskou moudrostí z materiálů jako ocel, cihly a dřevo. Je vystavěno na základě, kterým je Hlavní Úhelný kámen a na základě zjevení o tomto Úhelném kameni, který se jmenuje Ježíš. On sám staví církev a působí její růst a žádná věc stavěna na čemkoli jiném v Jeho království neobstojí (1. Petr 2:6-7; Matouš 16:18; 1. Korintským 3:11).

Víme, že státy mají krále a prezidenty. Víme, že armády mají generály, kapitány a desátníky. Víme, že dopravní prostředky mají své piloty a řidiče. Víme, že podniky mají své ředitele. Víme, že i sportovní týmy mají své trenéry. Všichni tito lidé mají právo a zodpovědnost dělat rozhodnutí, která by měla vést jimi řízený celek k požadovanému cíli.

Bůh se rozhodl, že Jeho církev bude naplňovat Jeho velké poslání a ponese slavné evangelium Ježíše Krista ke všem národům, ke každému stvoření a ke každému kdo tuto zprávu předanou prostřednictvím Jeho lidu, církve bude chtít přijmout. On stanovil Hlavou Krále Ježíše. On posadil na trůn Pána a kapitána zástupů, aby z něho vládl a kraloval až navěky. On dal svému lidu tady na zemi Ducha Svatého, aby určoval směr cesty, aby lidstvo dorazilo do správného cíle cesty, který stanovil On. Jeho Duch uvádí hudbu vykoupených k dokonalé harmonii a koordinuje každou část svého týmu, aby společně pracovaly a fungovaly ke vzdělání a vybudování Jeho těla v lásce (Efeským 4:16). Člověk ani ve své největší genialitě není schopen ani začít s uskutečňováním právě popsaného. Uskutečnitelné je to pouze pro nadpřirozeného Boha, který proudí skrze svého nadpřirozeného Syna do své nadpřirozené církve.

Musíme chtít, aby naše mysli byly obnoveny namísto toho, aby se připodobňovaly způsobům, jakými věci dělá tento svět (Římanům 12:2). Od Genesis až po druhou kapitolu Skutků Bůh uplatňoval své vedení nad svým lidem skrze proroky, kněze, krále a soudce. Vždycky používal lidi a používá je i dnes. Je však nutné, abychom si všimli zásadního rozdílu, který se projevil, když stvořil na den letnic Kristovo tělo. Například používal Mojžíše, aby vládl nad Božím lidem, nad miliony. Dal mu pokyn, aby lid rozdělil do menších skupin, každé z nich určil někoho za „hlavu“, která byla samozřejmě poddána jemu. Boží lid, Izrael, se skládal z pokolení, která na základě vlastní žádosti obdržela nad sebou krále. Žil na pevně stanovených územích, a měl své kněze, kteří mu sloužili. Bůh měl své proroky, kteří za Něho mluvili a zjevovali lidu Jeho vůli. Bůh také ustanovoval nad svým lidem soudce. Všichni tito muži a ženy byli používaní Bohem k tomu, aby vládli a vedli. Bratři, prosím, poslouchejte mě. Bůh zcela změnil metody vládnutí a vedení v den, kdy vznikla církev Pána Ježíše Krista. Nebudeme-li schopni to vidět, zcela přirozeně se obrátíme ke světským a starodávným způsobům. Jinými slovy budeme lít nové víno do starých nádob a ty ho neudrží. Stejně tak jako je jisté, že v Novém zákoně se jednání Boha s člověkem změnilo oproti Starému zákonu, je také jisté, že se vznikem církve změnil způsob vedení Božího lidu. Vedení církve bylo plně předáno Hlavě církve, kterou je Ježíš. Tak jako jsme skrze Pána Ježíše Krista přijali lepší smlouvu a lepší zaslíbení, přijali jsme skrze něho také schopnost proudit v Jeho nadpřirozeném organismu a to díky Jeho nadpřirozené moudrosti a milosti, které nám, Jeho církvi umožňují fungovat nadpřirozeným způsobem. Požehnáno buď jméno Páně!

Podle Božího slova, které se nachází v Efeským 1 je velmi zřejmé, že Bůh Otec chce, abychom rozuměli, jak veliká je Jeho moc v Ježíši Kristu, který je Hlavou církve. „Vyvýšil Ho až na svoji pravici a posadil Ho vysoko nad každou vládu a moc, jméno i titul na věky věků. A všechny věci dal pod Jeho nohy a ustanovil Ho za nejvyšší Hlavu církve (vůdce prosazujícího své vedení po celé církvi), která je Jeho tělem. Jeho prosazení se jako Hlavy dává Jeho tělu život v plnosti a umožňuje vykonat všechno.“ (Viz Efeským 1:17-18 Amp.) On je tím jediným, kdo je schopen udržet církev pohromadě. Haleluja Ježíši! Je nesporné, že ji řídí On!

I nadále budeme mluvit o Ježíši, který byl věrný tomu, který Ho jako svého Syna ustanovil nad svým vlastním Domem, kterým jsme my. Měli bychom přitom vidět, že Ježíš je hoden přijmout ještě více slávy než Mojžíš, který byl také věrný (Židům 3:1-6). Během celých dějin měl Bůh věrné lidi, které mohl použít pro své záměry, ale když došlo na jeho nadpřirozené stvoření zvané církev, svěřil ji pouze svému milovanému Synu, ve kterém se Mu dobře zalíbilo. Doufám, že nám je naprosto jasné, že církev Pána Ježíše Krista není žádnou konstrukcí postavenou rukama z drahých kamenů, ale že je to živý chrám, chrám, kde přebývá Duch Svatý, a živý kámen a dopis napsaný na našich srdcích, známý všem lidem a čtený všemi lidmi (1. Korintským 3:16; 2. Korintským 3:2-3; 1. Petr 2:4-5).

Byl stvořen nadpřirozený proud, který vychází z Ježíše (Hlavy) k nám (Jeho tělu). Na místě kněží a dokonce na místě nejvyššího kněze Božího lidu je nyní náš věrný Nejvyšší kněz (Židům 3:1, 4:14). On je ten pravý Apoštol, Ten poslaný, Mesiáš. On je ten Prorok, ten hlavní Pastýř ovcí, ten Posel Dobré zprávy, ten Velký evangelista, ten Učitel pravdy, On je tou Pravdou osobně. On je ten Soudce, který na své soudné stolici, až přijde den soudu, odplatí spravedlivě každému člověku podle jeho skutků. Ve své celé velikosti a vznešenosti si vyvolil svůj lid a nazval nás svojí církví. On nás povolal, abychom s Ním byli v jednotě a „ve všem rostli v Toho, který je hlavou, totiž v Krista“ (Efeským 4:15). Dovolme Mu proudit v nás a skrze nás a dotknout se pro Něho tohoto světa.

Ježíš je Hlava nadpřirozeného organismu. V naší nevědomosti a pýše jsme ze svých úst vypouštěli slova: „Ježíš je Pán, Ježíš je Král, Ježíš je moje všechno“, ale když se podíváme, jaké místo v církvi jsme Mu vyčlenili ve skutečnosti, nezdá se, že by to bylo místo natolik významné, jak říkáme. Jak to že můžeme vzít tento nadpřirozený Organismus a zkoušet ho snížit na obyčejnou světskou organizaci? Říkám vám, že není možné udělat takovou věc bez následků. Zaplatíme za to časem a lidmi. Důsledkem budou zranění lidé a zhoubné kameny úrazu bránící v cestě mnohým. Mnoho hrdinských činů, které Ježíš touží vykonat skrze svoji církev, bude odloženo nebo dokonce zmařeno. Pro Boží srdce bude nejvážnější, že mnoho duší nebude zasaženo následkem toho, že církev nefunguje a neproudí podle svých možností. Před světem bude „církev“ vystupovat jako bezmocná náboženská náhražka, která bude jen ubohým svědectvím. Studujeme-li epištoly a první tři kapitoly Zjevení, snadno si všimneme, že tento nadpřirozený organismus zvaný církev měl a stále má určité problémy. A ty povstávají, když se údy (to jsou lidé obmytí krví Ježíše) nepoddávají Hlavě a Jejímu plánu. Člověk až žasne z toho, jak je snadné pro nás, Jeho vyvolený lid, sejít z cesty a pokoušet se převzít vedení z rukou Mistra a dělat věci v síle a moudrosti našeho vlastního těla.

Je dost hrozné, když takové věci děláme v církvi, kterou založil Pán Ježíš, ale ještě mnohem horší to může být, a také je v takzvaných „církvích“, které založili lidé. Proto je tak důležité rozumět, co znamená, že Ježíš je Hlava a uznávat to. On a pouze On se může podle své Boží strategie rozhodnout, kdy a kde má povstat společenství věřících a prohlásit o něm, že je součástí církve vykoupených.

Již mnoho let žiji s břemenem za církev Pána Ježíše a jako Boží služebník jsem pracoval jako dělník v mnoha společenstvích. Zjistil jsem, že někteří přijímají pomocnou ruku služebníků poslaných osobně Pánem s otevřenou náručí, zatímco jiní před nimi zavírají dveře. Některá jsou plná hladových a žíznivých lidí, kteří volají po Jeho nadpřirozené přítomnosti. Jiná jsou plná mrtvých lidských kostí, sytá a spokojená s přirozenou moudrostí a silou světských lidí a metod. Jaký je mezi tím rozdíl? Z míst, kde je Ježíš hlavou, vytékají řeky živé vody. Tam, kde vládnou lidé, nalezneme jen nehybnou vodu tůní bez přítoků, jejichž voda Bohu věru nevoní. Chceme Bohu, coby Jeho církev, přinášet čest a slávu? Nebo ho chceme donutit k tomu, aby nás vyplivl? (Zjevení 3:16)

Kdyby vám řekl král nebo prezident vaší země, že by u vás rád večeřel, pozvali byste ho? Nebo kdybyste byli vojákem a nejvyšší velitel armády by vám nabídl, že vám bude věnovat svůj osobní čas, abyste se mohli stál lepšími vojáky, přijali byste takovou nabídku? Nebo kdyby se chtěl ředitel či majitel společnosti, pro kterou pracujete, stát vaším blízkým a důvěrným přítelem, dovolili byste mu to? Kdybyste seděli v letadle a čekali na odlet a pilot letadla by byl venku a tloukl by na dveře a volal na vás, abyste ho pustili dovnitř, aby mohl s letadlem odletět do plánovaného cíle, otevřeli byste mu dveře? Máte uši schopné slyšet, co dnes Duch říká církvi a co chce v tuto chvíli říct do vašeho srdce? Ježíš, Hlava církve, tluče na dveře. Jeho nezajímají dveře naší církevní budovy ani symboly či nápisy, které na ně umístili lidé ani ho nezajímají naše úřední hodiny a naplánované aktivity. On prostě čeká na nás, až Mu dovolíme přístup k Jeho vlastnímu majetku, který si koupil, za který zaplatil svojí drahou krví.

Jsme ochotni přijímat napomínání a kázeň a činit pokání? Doufám, že ano, moji drazí přátelé v Kristu. „Já všechny, které miluji, kárám a vychovávám. Rozhorli se tedy a čiň pokání. Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjevení 3:19-20)

Je možné, že jsi jedním z lidí, kteří jsou schopni slyšet hlas Hlavy církve, která na nás ve své Boží lásce volá a tluče na naše dveře? Nebo jsi jedním z těch, kteří říkají: „Nikoho nepotřebuji, jdi pryč, dej mi pokoj, já stavím svoji církev a tvoji pomoc nepotřebuji.“

Proto se říká: „Probuď se, ty, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus!“ (Efeským 5:14)

BOŽE, SMILUJ SE NAD NÁMI ZA TO, CO JSME UDĚLALI S TVOJÍ CÍRKVÍ. OBNOV NÁS KE SVÉ BOŽÍ SLÁVĚ. AMEN!!!

Nadpřirozený proud

Je mimořádně důležité, abychom ve svých srdcích ustanovili skutečnost, že Ježíš, Hlava církve, je zdrojem nadpřirozeného proudu. A je nejenom tím zdrojem, ale je zároveň i tím nadpřirozeným proudem. Ježíš jako Hlava řídí celé své tělo (to jsme my) a Jeho osobnost se projevuje skrze nás. Jak jsme již viděli v Efeským 1:22-23, Bůh Otec poddal všechno pod jeho (Ježíšovy) nohy a dal ho (Ježíše) církvi jako (absolutní a nejvyšší) hlavu nade vším. Ona je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všem.

Je to velmi podobné, jako když v přirozenu proudí elektřina z generátoru. Ať už se jedná o parní turbíny nebo turbíny poháněné proudem vody v přehradách, vždy tu existuje zdroj energie. Obyčejně přisuzujeme zdroj naší „energie“ (moci) Duchu Svatému a věřím, že to je v pořádku. Ježíš nám v Janovi 16 řekl, že odejde, aby se posadil na pravici Boha Otce v nebesích, a že to bude dobré a dokonce nutné. Slíbil, že odtud nám pošle Ducha, který nám bude pomáhat, bude nás vést, bude nás posilovat, bude nás vyučovat a bude oslavovat Ježíše a přitahovat všechno, co je Ježíšovo a bude nám to zjevovat, oznamovat, odkrývat a předávat (viz Jan 16:7,13-14).

Tak jako existují překážky pro přirozený elektrický proud, existují i překážky pro tento nadpřirozený proud. Můžeme si však být jisti jednou věcí a sice, že nikdy nebude žádný problém s nadpřirozeným proudem u Boha Otce, u Ježíše Syna ani u Ducha Svatého. Problémy tedy mohou nastat pouze na cestě mezi zdrojem a místem, kam proud směřuje. Bůh nás stvořil jako nádoby na přenášení jeho nadpřirozeného proudu, podobně jako elektřinu přenášejí dráty, kabely nebo transformátory. Jsme takovými „rozvodnami“, ve kterých chce Bůh soustředit zdroj své moci, lásky a milosti. To pro nás platí nejen jako pro jednotlivce, ale platí to pro nás i společně. Pokud tomu porozumíme, pomůže nám to vidět, že Ježíš chce použít svoji církev, či své tělo k tomu, aby skrze ni mohl proudit a zasáhnout tak tento svět. Pán chce podle Jana 14 proudit skrze Ducha Svatého tak, aby skutky, které dříve činil sám, mohl dělat i nadále skrze nás (verš 12). Kdo by se divil, že elektřina nedorazila do místa určení, je-li přerušeno vedení? Kdo by se divil, že elektrický spotřebič nefunguje, když není zapojen do zásuvky? Je zřejmé, že vedení elektrického proudu může být přerušeno na kterémkoli místě mezi zdrojem a konečným spotřebičem. Výsledkem je výpadek elektrické energie, selhání koncového spotřebiče a tím neuskutečnění původního záměru, který počítal s využitím proudu. POKUD SE NĚKDY JAKÝMKOLI ZPŮSOBEM ODPOJÍME OD JEŽÍŠE, HLAVY CÍRKVE, VŽDY DOJDE K SELHÁNÍ A NEBUDE USKUTEČNĚN PŮVODNÍ ZÁMĚR! To se může stát na úrovni jednotlivce i na společné úrovni. Vždycky musíme uznávat, že Ježíš nás vede a na Jeho vedení musíme být závislí.

Věřím, že by mělo být snadno vidět, že poddáváme-li se Mu jako Pánovi a Hlavě – jako jednotlivci, bude to mít vliv na kvalitu celého Jeho těla. V poselství církvi, které čteme v Efeským 4 (Amp.), je jasně vidět, že Duch Svatý nemluví pouze o důsledcích pro jednotlivé věřící, ale mluví také o důsledcích společných. Pán nám dává různé prostředky, abychom mohli být vybaveni pro Jeho velké poslání na zemi. On dal církvi různé dary služebností. S tímto vědomím se nyní pojďme soustředit na to, jak tyto dary působí. „Jeho záměrem byla dokonalá příprava svatých (Jeho posvěceného lidu) k tomu, aby mohli vykonávat dílo služby vedoucí k budování Kristova těla.“ (verš. 12, Amp.) Ježíšův plán, na rozdíl od toho čemu se běžně věří a jak se to běžně dělá, počítá s tím, že službu světu budou vykonávat svatí. Tím nemyslím členy církve, kteří chodí několikrát za měsíc pravidelně zahřívat lavice na určené místo, kde probíhá shromáždění. Mluvím tu o každém údu Jeho těla, který dělá svoji část, aby naplnil Jeho plán. „Aby se mohlo (Jeho tělo, církev) rozvíjet, dokud všichni nedospějeme k jednotě víry a k plnému a přesnému poznání Božího Syna, a tím dosáhneme k dokonalému lidství – k úplné osobnosti o nic menší než vzor, kterým je Kristova dokonalost – k míře postavy Kristova plného věku a k úplnosti nacházející se v Něm.“ (verš 13 Amp.) Všimli jste si někdy, jak se v domě zešeří, dojde-li k omezení nebo výpadku elektrického proudu? Není k dispozici dostatek energie k tomu, aby světlo svítilo ve svém plném jasu. Je možné dosáhnout maxima toho, co pro nás Bůh má, spokojíme-li se s čímkoli menším než s Ježíšovou plností? Je to možné pouze, přijímá-li náš vnitřní člověk Jeho nadpřirozený proud. Nikdy nás nemůže uspokojit nic menšího než to nejlepší, co pro nás má. Přijmeme-li za hlavu církve nějakou politováníhodnou lidskou náhražku, nikdy se nedostaneme tak daleko, jak by Bůh chtěl. Nechceme přece odmítnout Ježíšův plán, podle kterého nám chce pomoci růst a proudit. Můžeme vidět, že o naše vybudovaní a naši přípravu se postaral skrze vyvolené nádoby služebností jako jsou apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé (verš 11). Je jisté, že Ježíš ustanovil tyto dary a dal nám je. Bez ohledu na to však nechce, abychom se nechali oklamat lidmi, které si nevyvolil nebo lidmi kteří se odmítají poddat Jeho plánům a záměrům pro Jeho církev. „Abychom už nebyli nemluvňata zmítaná a unášená tam a zpět každým větrem učení, lidskou vrtkavostí a vychytralostí k lstivému oklamávání (verš 14). S lítostí musím říct, že dokonce mnozí z lidí Pánem vyvolených Mu nezůstávají věrní a nepoddávají se Mu ku prospěchu nejvyšších zájmů Jeho těla, církve. Naším průvodcem není jen Boží slovo, ale také Duch Svatý který nám dává neustálou kontrolu a rovnováhu ve věcech, které přicházejí od lidí, kteří jsou všude kolem nás v církvi. Dokud následují Ježíše, určitě můžeme díky jejich příkladu a pomoci růst, ale vidíme-li někoho odpojeného od Hlavy, je čas nechat ho jít jeho cestou. „Učí-li někdo jinak a nechce přistoupit na zdravá slova našeho Pána Ježíše Krista a učení, které odpovídá zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí, ale dychtí po hádkách a slovních potyčkách, z nichž vzniká závist, svár, urážky, zlé domněnky, neustálé třenice lidí s porušenou myslí a zbavených pravdy, domnívajících se, že zbožnost je zdrojem zisku. Od takových odstupuj.“ (1. Timoteovi 6:3-5) Znovu a znovu se děje stejná věc. Odchylují-li se motivy a cíle lidí od Pánova plánu pro Jeho církev a lidé následují své vlastní cíle, přináší to církvi pouze zkázu. K růstu a vzdělání církve přispívají pouze věci, které rostou a proudí v Něm. To přenáší zodpovědnost na každého v Kristově těle. Na ty kteří jsou ustanoveni a vyvoleni Pánem k vedení a k pomoci při budování svatých i na ty kteří jsou ustanoveni a vyvoleni Pánem k jiným úkolům a jiným způsobům, jak se tlačit k cíli, který pro nás, Ježíšovu církev, má Bůh. „Nechť naše životy s láskou vyjadřují pravdu ve všem – abychom říkali pravdu, žili pravdu, jednali v pravdě a pravdu odívali láskou; všemi způsoby a ve všem rosťme v Toho, který je hlavou, totiž v Krista, Mesiáše, Toho pomazaného.“ (Efeským 4:15 Amp.) Ne všichni v církvi budou ihned ochotni přijmout tento růst, cíl tohoto nadpřirozeného proudu a jeho konečné důsledky. Bůh má svůj proud a my bychom měli zůstávat k Němu připojeni. Jeho proud vychází z jeho trůnu, vede k Jeho Synu Ježíši Kristu, který byl ustanoven hlavou církve, a skrze Ducha Svatého vede až ke každému z nás. Jediný Ježíš může udržet církev vcelku a přitom ji budovat a přivádět k dospělosti. „Neboť díky Jemu (Ježíši) celé tělo (církev sestávající z mnoha různých částí), spojené a pevně svázané za přispění každého kloubu, podle činnosti odpovídající míře každé jednotlivé části (která má tolik moci, kolik potřebuje) působí růst těla (k plné dospělosti), aby se budovalo v lásce.“ (verš 16 Amp.) Prosím, poslouchejte, moji drazí bratři a sestry, Kristovo tělo nemá být funkční jen částečně za účasti jen několika údů těla, které jsou napojeny na Hlavu a na tento proud. Nesmíme se vzdát a smířit se s nedostatky, které vidíme v církvi. Raději se rozhodněme upřít svůj zrak na Ježíše, Původce a Dokonavatele naší víry, který sedí po pravici Otce na Božím trůnu. Odtud je možné získat a udržet živou vizi pro církev. Odtud a jedině odtud je možné čerpat z Jeho nadpřirozeného proudu, moudrosti, moci a autority potřebné k dokončení našeho pozemského běhu k Jeho slávě a cti. Amen!

Jak jsme uvedli před chvílí, ne každý se poddá jeho nadpřirozenému proudu. Ve skutečnosti je mnohem jednodušší si věci zorganizovat po svém, než proudit spolu s celým organismem. Všichni, kdo žijeme v tomto světě, k tomu máme sklony. Je to nejen snadnější, ale také oblíbenější, přijatelnější a častěji používaný způsob. Proto ve chvíli, kdy začneme vidět svýma duchovníma očima a slyšet svýma duchovníma ušima, co je to nadpřirozený proud, musíme si nechat obnovit naši mysl a přestat se připodobňovat tomuto světu. Existuje mnoho druhů organizací. Snaží se vykonávat různé činnosti jako evangelizovat, krmit hladové, uskutečňovat misijní práci a další věci, které mají být činěny výhradně novozákonní církví. Často slyšíme výmluvu, že tyto organizace běží, protože církev nedělá, co má. To je částečně pravda, ale kdybychom s podobným nasazením usilovali o vstup do Ježíšova nadpřirozeného proudu a o to, abychom v něm zůstali navěky připojeni k Němu, viděli bychom velikou změnu. Úplně jinak by byla naplňována přikázání, která dal Pán Ježíš církvi a úplně jinak by vypadala celá církev. Bratři, věřte mi, Ježíš má svůj svatý nadpřirozený organismus. Ježíš má ve své církvi i ostatek lidí, kteří jsou odhodláni proudit spolu s Ním. A právě díky těmto poslušným a věrným jedincům může Ježíš proudit a vydávat záři, která se dotkne mnohých zástupů. Kde byste se chtěli nacházet v této poslední hodině církve? Ve stejném proudu s Pánem Ježíšem nebo jen v záři dopadající na zástupy? Kdo se ocitne v Jeho záři, bude od Něho požehnán mnoha dobrými věcmi, ale – ojojoj! Jak slavné to bude pro ty, kteří jsou v jednom proudu s Ním, neboť oni budou nádobami ke cti, užitečnými pro Mistra. Dny, ve kterých bylo možné sebrat vedení církve z Pánových rukou, se chýlí ke konci. „A to, že řekl ´ještě jednou´, ukazuje na konečné odstranění a proměnění všech věcí, jež jsou otřesitelné (neboť jsou udělané), aby tak zůstaly ty věci, které jsou neotřesitelné. Poněvadž tedy přijímáme pevné a neotřesitelné království, buďme vděční a tak služme Bohu s potěšením  přijatelným způsobem (uctíváním), s úctou a bázní. Neboť náš Bůh je (vskutku) stravující oheň.“ (Židům 12:27-29 Amp.) Nesmíme se nechat oklamat představami, že můžeme rozsívat do tělesné, lidmi stvořené a lidmi řízené organizace a přitom nepřijmout zpět zkázu. Pojďme své životy rozsívat do živého nadpřirozeného organismu řízeného Ježíšem, do skutečného Kristova těla, a budeme sklízet věčný život z ducha (viz Galatským 6:7-8).

Pokud On neproudí v nás, nemůžeme udělat nic, co by mělo věčnou hodnotu. Ale jako Jeho církev (Kristova) můžeme dělat všechno, protože On nás posiluje. V 1. Korintským 12 nám Pán dává pokyny související s Jeho uschopňující mocí proudící k nám a skrze nás. Žádný člověk nemá právo požadovat pro sebe kterýkoli z duchovních nadpřirozených darů od Boha. Tyto dary přicházejí k lidem, aby mohli ostatní lidé přijmout nadpřirozené zaopatření od Boha, který chce, aby nikdo nezahynul, ale aby každý člověk přijal věčný život (viz Jan 3:16). „Jsou rozličné dary (mimořádné moci odlišující určité křesťany na základě moci nadpřirozené milosti působící v jejich duchu skrze Ducha Svatého) a různé způsoby jejich udělování, ale zůstává tu tentýž Duch (Svatý).“ (verš 4 Amp.) Můžeme rozeznat, že duchovní dary se projevují skrze různé údy církve. Musíme si však uvědomit, že tyto duchovní dary nepůsobí podle toho, jak se chce jednotlivým křesťanům, ale podle toho jak to nařizuje Duch Svatý, jehož záměrem je naplňovat okamžité potřeby ke společnému dobru a užitku všech (viz verš 7). Toužíme-li udělat něco nadpřirozeného pro Boha a přitom nejsme napojeni na Jeho nadpřirozený proud, může se nám snadno stát, že se napojíme na jiný nadpřirozený zdroj, který nepochází od Boha. „Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v ten den řeknou: `Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony a nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?´ A tehdy jim vyznám: `Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě, vy, kdo konáte nepravost!´“ (Matouš 7:21-23) Jak vidíte, nemůžeme konat vůli Otce nepoddaní Hlavě a oddělení od Ní a od církve. Jistěže Pán chce proroctví, vymítání ďáblů a další podivuhodné skutky v Jeho jménu, protože je to součástí Jeho služby tady na zemi. Chce, aby se tyto a další věci děly díky tomu, že své tělo zásobuje mocí z výsosti, ale musí vše zůstávat pod Jeho vedením a pod kontrolou Jeho nadpřirozeného proudu v Jeho lidech a skrze Jeho lidi. V církvi se hodně mluví o „vedení Duchem“. Existuje mnoho duchů, kteří by nás chtěli vést, ale zůstáváme-li připojeni k Hlavě (Ježíši) a napojení na Jeho proud (Ducha Svatého), můžeme uskutečnit vůli Otce v Otcem určený čas  a na Otcem určeném místě – k Jeho slávě. Haleluja!

Právě zde, v 1. Korintským 12:4, jsou zmíněny dary Ducha, o kterých se podrobněji píše ve verších 8-10. Dary jsou majetkem Boha Ducha Svatého. On skrze ně proudí k nám a skrze nás, aby mohl pomáhat dalším lidem. Kdo si zakládá na tom, že „má“ nějaké dary, ve skutečnosti nerozumí duchovním darům ani neví, k čemu slouží. „Co se týče duchovních darů (zvláštních obdarování nadpřirozenou energií), bratři, nechci abyste byli špatně informováni“ (verš 1). „Jsou rozličné služby, ale tentýž Pán (kterému slouží).“ (verš 5) Již dříve jsme zmínili, že Ježíš „dal některé jako apoštoly, jiné jako proroky, jiné jako evangelisty, jiné jako pastýře a učitele“ (Efeským 4:11) – církvi, aby svatí byli připravení a vybudovaní. Dal-li Pán Ježíš Kristus tyto dary služebnosti církvi, aby jí poskytovali Jeho nadpřirozenou službu, nachází se každá jejich jiná služba mimo Jeho proud. Lidské ego, pýcha a nejistota svedly mnohé k tomu, aby se povyšovali nad své bratry v církvi, jen protože jim jsou svěřeny tyto dary služebnosti. Ježíš vyvolil muže a ženy, aby těmito dary sloužili církvi. Někteří nepochopili správně funkci a smysl těchto darů a tím značně ublížili Kristovu tělu. Objevilo se mnoho falešných učení. Lidé tyto dary seřadili za sebou jako vojenské hodnosti a pokouší se panovat nad Božím lidem. Žádná část Kristova těla není důležitější než jiná. Můžeme ale vidět, že mají různé funkce a zodpovědnosti podle toho, jak se to hodí Ježíši (Hlavě). Kdybyste měli postavit dům, kdo by byl pro vás nejdůležitější: architekt, zedník, tesař, instalatér nebo elektrikář? Vidíme, že pro správné a úplné dokončení stavby potřebujeme všechny a navíc potřebujeme, aby navzájem spolupracovali. Každý z nich umí něco jiného, ale pro dokončení práce potřebujeme všechny. Stejná věc platí i pro apoštola, proroka, evangelistu, pastýře a učitele. Každý z nich je obdarován Ježíšem a poslán jako dar pro církev, aby přispěl svým dílem při jejím budování a vzdělávání a připravil ji k zasažení světa evangeliem Ježíše Krista. Je důležité, abychom se jako církev poddali Pánovu nebeskému plánu a zůstávali v Jeho proudu. To platí pro ty, kteří jsou Pánem vyvoleni ke službě v těchto darech služebnosti i pro ty, kteří od těchto darů přijímají. ZŮSTAŇTE V NADPŘIROZENÉM PROUDU! „A jsou rozličná působení, ale Bůh, který to všechno ve všech působí, je tentýž“ (verš 6). V Římanům 12 nacházíme podrobný seznam těchto působení. „Vždyť tak jako máme v jednom těle mnoho údů a orgánů, ale všechny údy nemají stejnou práci a funkci, tak i my, ačkoli mnozí, jsme jedno tělo v Kristu, v Mesiáši, a jednotlivě údy jedni druhých (společně na sobě navzájem závislé). Když tedy máme rozdílná obdarování (schopnosti, talenty, kvality) podle milosti, která je nám dána…“ (verše 4-6 Amp.) Tyto dary a schopnosti přijímáme od všemohoucího Pána Boha a měli bychom je používat k Jeho záměrům podle milosti, která je nám dána. Jeho nadpřirozená milost vytváří Jeho nadpřirozený proud a ten nám umožňuje prorokovat, prakticky si navzájem sloužit, vyučovat, napomínat, dávat ze svého majetku, pomáhat a vést a projevovat milosrdenství a pohostinnost druhým. Jsme-li však mimo proud vycházející z Hlavy, nic z toho není možné (verše 6-8,13). Už můžeme začít vidět, jak je důležité rozumět nadpřirozenému proudu, který vychází z Božího trůnu k Božímu lidu? Existuje nadpřirozený plán a my jako součásti Jeho těla jsme v tom plánu zahrnutí.

Dary Ducha – „to vše (činy a schopnosti) ale působí jeden a tentýž Duch (Svatý) (jímž jsou inspirovány), který každému uděluje zvlášť, (přesně) tak jak chce.“ (1. Korintským 12:11 Amp.) Tyto dary naplňují mnoho potřeb a slouží těm, kteří potřebují pomoc. Slovo poznání nebo slovo moudrosti, víra k působení divů, mimořádné moci k uzdravování, činění zázraků, proroctví, rozlišování duchů a neznámé jazyky a výklad těchto jazyků –  všechno to jsou nadpřirozené dary, které proudí od Boha k nám, k Jeho církvi, aby opět – a to chci zdůraznit – pomáhaly naplňovat potřeby druhých. Bůh miluje svět a slyší pláč a volání, které vychází z této země. Apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé – ti všichni musí být obdarováni a inspirováni Hlavou (Ježíšem). Oni byli dáni církvi, aby zvyšovali její efektivitu a užitek na zemi. Ježíš se rozhodl, že Jeho služba bude na zemi pokračovat. A má svůj plán. Pojďme ho naplňovat! Při dalším zpytování nadpřirozených funkcí a činností, kterých bychom se měli účastnit, by na nás mělo přijít nadšení, až uvidíme Boží proud procházející skrze Jeho lid – církev. Přemýšlíme-li nad Římanům 12, měli bychom jasně vidět úplnost Pánova plánu pomoci lidem duchovně, duševně i tělesně. Jeho nadpřirozenou vůlí pro nás, Kristovo tělo, je pomáhat, sloužit a dělat tyto věci s Pánovým soucitem. Vstupme v těchto posledních dnech do proudu Ducha a zůstávejme připojeni k Hlavě, aby se mohly dít Jeho skutky a dokonce skutky ještě větší (Jan 14:12). Sláva Bohu!

Mluvíme tu o proudění organismu nikoli o struktuře organizace. Mluvíme o nadpřirozeném vedení, nikoli o lidské nadvládě. Ve vztahu k tělesným náboženským vůdcům nám dal Ježíš tuto radu: „Na Mojžíšově místě (autority) se posadili zákoníci a farizeové. Proto plňte a zachovávejte všechno, cokoli vám řeknou, abyste zachovávali, ale nejednejte podle jejich skutků, protože oni mluví (káží), ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a nakládají je lidem na ramena, sami však s nimi nechtějí ani pohnout prstem. A všechny své skutky dělají, aby je viděli lidé… Mají rádi čestná místa na večeřích a přední sedadla ve shromážděních, zdravení na tržištích, a když je lidé nazývají: `Rabbi, Rabbi.´ Vy si ale nenechte říkat `Rabbi´ (učiteli), protože máte jednoho Učitele, Krista, a vy všichni jste bratři. A nikoho si (v církvi) na zemi nenazývejte `Otcem´, protože máte jednoho Otce, který je v nebi. Také si nenechte říkat `Vůdcové´, protože máte jednoho Vůdce, Krista. Ale kdo je z vás největší, ten bude vaším služebníkem. Kdo bude sám sebe povyšovat (s domýšlivostí a prázdnou pýchou), ten bude ponížen (pokořen), a kdo se sám poníží (kdo má o sobě skromné mínění a jedná podle toho), ten bude povýšen (se ctí).“ (Matouš 23:2-12 Amp.)

V lidských organizacích máme služebníky litery, která zabíjí. Nejsou tam služebníci Ducha, který dává život (viz 2. Korintským 3:6). Tito služebníci často říkají a prohlašují naprostou pravdu, ale protože v tom není žádný proud z Ducha Svatého, jejich poselství neproniká do srdcí posluchačů. Ke zlomení jha je nutné pomazání Ducha Svatého. Když se lidé pokouší obsadit řídící pozice v Pánově církvi, je to začátek toho největšího pokrytectví (viz verš 2). Nakládají těžká břemena na ty, kteří hledají pomoc u Pána, a tak jednají v rozporu s Petrovou radou pro starší novozákonní církve: „Starší, kteří jsou mezi vámi, vyzývám já, váš spolustarší, …paste Boží stádo, jež je mezi vámi, a buďte jeho strážci - ne z povinnosti, ale dobrovolně, ne ziskuchtivě, ale ochotně, ne jako byste panovali nad tím, co vám bylo svěřeno, ale buďte stádu příkladem. A až se ukáže ten nejvyšší pastýř, přijmete nevadnoucí korunu slávy.“ (1. Petr 5:1-4) Je jenom jediný nejvyšší pastýř. Jeho jméno je Ježíš. Kdo hledá vysoké postavení a přivlastňuje si nejrůznější tituly, není v nadpřirozeném proudu (Matouš 23:5-10). Ježíš nás varuje, abychom netitulovali lidi jako apoštol Novák, prorok Kovařík nebo pastor Zelenka. Je-li na našem životě Boží povolání vést (a tím sloužit) v Jeho církvi a jsme-li připojeni k Němu, potom nás On povýší a poctí v patřičný čas. 1. Petr 5:6 (Amp.) říká: „Proto se tedy pokořte (degradujte, ponižte podle svého vlastního úsudku) pod mocnou Boží ruku, aby vás v patřičný čas povýšil.“ Ježíš pro nás byl a je příkladem správné služby. Jemu byla Nebeským Otcem dána veškerá autorita na nebi i na zemi, přesto Ježíš nikdy nehledal vysoká postavení, ale naopak „zmařil sám sebe, když přijal způsob služebníka a stal se podobným lidem. A když se octl v lidské podobě, pokořil se a stal se poslušným až k smrti, k smrti na kříži. Proto ho Bůh také povýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše pokleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk aby vyznal ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán.“ (Filipenským 2:7-11) Lidé, kteří jsou v nadpřirozeném proudu s Ježíšem, budou ochotni na sebe brát každý den svůj kříž, zapírat sami sebe a brát na sebe Jeho břemeno a učit se od Něho, protože Ježíš je krotký (tichý) a pokorný (ponížený) srdcem (viz Matouš 11:29 a 16:24). Být v tom proudu znamená být služebníkem všech. Naše lidské ego touží po tom, být někým velikým. Tato nestředmá bezbožná touha nás chce odpojit od nadpřirozeného proudu a donutit nás k hledání popularity a slávy. Ježíš jednal právě s tímto problémem, který povstával dokonce i mezi Jeho učedníky, a oni mohli vidět Boží řešení. Doufám, že ho vidíme i my – Ježíš je ale zavolal k sobě a řekl: „Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdokoli by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. A kdokoli by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem. Právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé (a zaplatil za jejich vysvobození).“ (Matouš 20:25-28 Amp.)

Někteří lidé se postavili s titulem apoštol nad skupinu sborů (církví) a vysvětlují to výmluvou, že jim poskytují zastřešení. Ale Ježíš už zaopatřil zastřešení pro novozákonní církev. On je tím zastřešením a jen On jediný jím jako Hlava může být. „Kdo je tedy Pavel? A kdo Apollo? Služebníci (nikoli hlavy nebo protistrany), skrze něž jste uvěřili, a to každý, jak mu dal Pán.“ (1. Korintským 3:5) Kdybychom si vzali čas na studium poselství zachyceného v 1. Korintským 3:4-9, jasně bychom viděli, že i sám Pavel považoval za bezbožné, neduchovní a tělesné jednání následovat lidi a různé sektářské skupiny a ještě to nazývat církví Pána Ježíše Krista. Skuteční apoštolové jsou poslové vyslaní Pánem s úkolem pomáhat s ustanovováním Jeho církve. Jsou součástí Jeho služby a mají od Něho dar moudrosti a porozumění jako má architekt, který pomáhá Kristovu tělu a umožňuje mu růst a dospívat. Někdy jsou apoštolové používáni Pánem, aby pomáhali začínat práci v některých zeměpisných oblastech. Je ale jisté, že tento záměr neuskutečňují sami. V knize Skutků můžeme vidět, že Duch Svatý používal k rozšiřování evangelia různé nádoby na různých místech. Používal apoštoly, diakony, evangelisty, učitele, muže a ženy všeho druhu bez jmen a titulů, aby ukázal svůj plán a svůj proud. „Někteří z nich však byli muži z Kypru a Kyrény, kteří když přišli do Antiochie, mluvili k Řekům a kázali jim (dobrou zprávu) Pána Ježíše. Pánova ruka (přítomnost) byla s nimi (s mocí) a veliký počet jich uvěřil (přilnul k Němu, získal k Němu důvěru, spolehnul se na Něho) a obrátil se k Pánu (a poddal se Mu).“ (Skutky 11:20-21 Amp.) Můžeme vidět, že po těchto událostech poslal Pán do Antiochie i další dělníky, aby bratrům pomohli růst v milosti a poznání Pána Ježíše Krista (viz Skutky 11:22-30).

Proroci jsou kazatelé s nadpřirozeným vhledem a schopností odkrývat a objasňovat věci s cílem pomoci Kristovu tělu vidět Boží vůli a rozumět jí. Nemají žádné vysoké postavení někde na vrcholku hory a nezastupují Ducha Svatého při vedení církve.

Evangelisté, kazatelé evangelia tu nejsou proto, aby se nechali následovat z místa na místo a vyvyšovat pro své duchovní dary a pro dary služebnosti. Nemají právo si přičítat zásluhu na záchraně ani jediné lidské duše, protože všechny byly koupeny Ježíšem za Jeho drahou krev. On se o svoji slávu nedělí s žádným člověkem. Haleluja!

Pastýři nejsou hlavou místních sborů (církví). Hlavou místních církví je Ježíš. On je ten nejvyšší pastýř a veliký pastýř ovcí (viz 1. Petr 5:4, Židům 13:20). Ze svého trůnu v nebi skrze Ducha Svatého v každém místním sboru (církvi) ustanovuje starší (v množném čísle) – jak můžeme vidět v knize Skutků, budeme-li ji znovu důsledně studovat. Své pastýře si povolává, aby Mu pomáhali pást stáda, která má po celém světě.

Učitelé nemají být nafoukanými experty, kteří si myslí, že mají veškeré Boží poznání. Nemají být uctíváni ani vyvyšováni pro dary, které mají od Boha. „A (pouhé) poznání (lidi) nadýmá (způsobuje, že se chovají arogantně a pyšně), láska (náklonnost, ochota, shovívavost) však buduje (vzdělává a povzbuzuje k růstu do jeho plné postavy).“ (1. Korintským 8:1 Amp.)

Bohužel, mnozí v církvi si myslí, že je možné přežít se stále stejnou dietní stravou jediného druhu služebnosti. Někteří mají raději apoštola, jiní proroka, jiní evangelistu a jiní pastýře nebo učitele, ale to není nadpřirozený proud. V místě, kde nyní žijeme, ve středoamerickém Hondurasu, je mezi dětmi mnoho podvyživených. Některé jedí jen rýži a pijí rýžovou vodu. Rýže je sama o sobě dobrou potravinou, ale jen rýže nestačí. Některé jedí jen praženou kukuřici a sůl, kukuřice a sůl jsou dobré potraviny, ale samotné nestačí. Některé jí jenom fazole. Fazole jsou velmi výživné, ale zase samotné fazole nemají všechny látky, které tělo potřebuje ke zdravému růstu. Některé jedí ovoce, kterého je v určitém období dostatek. Ovoce je zdravé, ale samotné není pro děti dostatečně výživné. Co tím chci říct? Ježíš má pro nás, svoji církev, naplánován duchovní jídelníček. Otec ví nejlépe, co je pro nás nejlepší! Měli bychom přijímat Jeho nadpřirozenou potravu z Jeho nadpřirozených skladů. Pokud jsme vyvolení, abychom Pánovu církev pomáhali zásobovat jeho ryzími pokrmy, měli bychom věnovat pozornost tomu, kým vlastně jsme. „Jsme přece Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba.“ (1. Korintským 3:9)

Mám drahého bratra v Pánu, který před pár lety kázal poselství nazvané: „Učení o krabici“. Mluvil o tom, že my, církev, vezmeme našeho velkého a nekonečného Boha a strčíme ho dolů (což je mimochodem nemožné) do naší krabice našich omezených a konečných názorů. Ježíš nepotřebuje naši pomoc při organizování jeho organismu. Potřebuje naši spolupráci a poddanost Jeho nadpřirozenému proudu.

Existuje tu nadpřirozené uspořádání, které začíná u Božího trůnu Ježíšem, který je jedinou Hlavou církve. Ze svého trůnu vše řídí a proudí skrze svého Ducha ke svému lidu, Kristovu tělu. „Ředitelství“ církve se nachází v nebi. Nejvyšší vedení církve se nenachází ani v Jeruzalémě ani v Římě ani v žádném jiném pozemském městě. Ježíš Kristus je jediným zakladatelem církve a s žádným člověkem se o tento titul dělit nehodlá. Člověk se může stát zakladatelem jen své vlastní církve nebo skupiny, nikoli však Kristovy. V Písmu, které nás, novozákonní církev, učí a vede, nenacházíme žádné prezidenty, správní rady, zaměstnance, oblastní vedoucí, komise, výbory, papeže, kněze ani žádnou jinou formu ředitelování, pouze starší místního sboru (církve), které jsme již dříve zmínili. Také dáváme místním společenstvím jména. Je pochopitelné, že se snažíme splnit požadavky platných zákonů, tedy dát císaři, co je císařovo, ale cokoli nad to je nesprávné. Pokud církve pojmenováváme proto, abychom tím ozřejmili, ke které denominační sektě se hlásíme, je to nebiblické a mimo proud. Totožnost  každého společenství a každé místní církve v Novém Zákoně se pozná podle místa působení. Známe církev galatskou, filipskou, korintskou, církev, která se scházela po domech atd. Církev, skupinu nebo společenství určovalo místo, nikoli vztahy k jakémukoli člověku nebo k lidské organizaci. Podle Bible je pravda, že Ježíš, nadpřirozený Zakladatel církve, sedí ve svém nebeském „ústředí“, ze kterého posílá proud svého nadpřirozeného uspořádání a vedení do každé místní církve, která Mu patří. Každou církev kterou Pán Ježíš Kristus zakládá, také buduje a ustanovuje. K budování a ustanovování používá své k tomu vyvolené a určené lidi. Každá novozákonní církev má duchovní muže, kteří vedou, stráží a krmí Boží stádo. Pracují přímo pod Ježíšovým vedením. Prosím, nepleťte si dary služebnosti, o kterých jsme mluvili předtím, s vedením a autoritami místní církve. Budeme-li studovat Boží slovo tak, abychom se ukázali osvědčenými, přijdeme na to, že starší (biskup) je „dohlížitel“, skrze něhož Pán Ježíš deleguje a předává svoji autoritu každé jednotlivé místní církvi. Tak prosazuje ze svého trůnu své postavení Hlavy. Pouze Duch Svatý určuje a povolává tyto muže. „Dbejte tedy (a buďte na stráži) na sebe i na celé stádo, nad nímž vás Duch Svatý ustanovil biskupy (a strážci), abyste pásli (hlídali, krmili a chránili) církev Boží (Pánovu), kterou získal (pro sebe tím, že ji koupil a spasil) svou vlastní krví.“ (Skutky 20:28 Amp.)

Pavel tyto starší svolal, aby se s nimi mohl setkat. „Z Milétu tedy poslal zprávu do Efesu a zavolal k sobě starší církve.“ (Skutky 20:17) Jak můžeme číst v následujících verších 18-32, jeho cílem bylo je povzbudit. Nejednal s nimi jako by byl jejich nadřízený nebo šéf. Byl apoštolem, ale prostě jen naplňoval své povolání Božího posla. Vzpomeňte si, apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé jsou tu ke vzdělávání a vybavování svatých. A starší církve patří mezi svaté, i kdyby někteří z nich sami byli také apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři nebo učitelé. Potřebujeme být vybavení, povzbuzovaní, napomínaní, varovaní a vyučovaní. Nevkládejme Boha do krabice vytvořené názory o světských organizacích. Ježíš ve svém nadpřirozeném organismu nepoužívá světských metod vedení. Ježíš používá nadpřirozené způsoby vedení, nadpřirozeně si vybírá muže a nadpřirozeně je vybavuje pro duchovní vedení podle potřeb každé jednotlivé místní církve. Buďme schopní se na místního staršího dívat také jako na muže povolaného Pánem Ježíšem k vykonávání této jedinečné práce dohlížení, kterou dělá po boku s dalšími služebnostmi, povoláními a dary. Měli bychom vidět, že dokonce přímo tito starší a diakoni, kteří jsou služebníci místní církve, mohou působit i v dalších oblastech služby. Například Petr byl apoštolem a zároveň starším církve v Jeruzalémě. Spoludohlížel na místní církev a zároveň byl Duchem Svatým posílán na jiná místa a k jiným lidem. Jakub a Jan sloužili také jako apoštolové i starší. Pavel nesloužil jako starší v žádné místní církvi, ale byl vyslán Duchem Svatým z církve v Antiochii (Skutky 13:1-4). Dejte pozor, abyste Boha nestrkali do krabice. Například Filip sloužil jako diakon v církvi v Jeruzalémě a zároveň sloužil jako evangelista pro Samaří, jak můžeme vidět ve Skutcích 8. Ve Skutcích 21:8 čteme, že Filip žil v místě zvaném Cesarea. „Nazítří jsme my, kdo jsme byli s Pavlem, odešli a přišli jsme do Cesareje. Vešli jsme do domu evangelisty Filipa (který byl z oněch sedmi) a zůstali jsme u něho.“ Studujeme-li v 1. Timoteovi 3:1-13 a v Titovi 1:6-9 požadavky pro starší a diakony, zřetelně vidíme, že tito muži jsou k této službě obdarovaní, vybavení a naplnění Duchem Svatým. Prosím, vždycky si pamatujte: Bůh si vybírá své služebníky, nevybírají je lidé. Budeme-li se navzájem vybírat a povyšovat na místa služby nebo do zodpovědností vedoucích, stvořili jsme krabici. Taková krabice však nebude schopna pojmout Boží proud. Pán Ježíš Kristus nepovolává muže ani ženy, aby řídili jeho proud. Starší, diakoni, pastýři, učitelé atd. ani žádní jiní lidé nejsou povolaní řídit ani dirigovat Jeho proud, ale pouze na něm mít spoluúčast. Bůh není Bohem zmatku a neřádu, ale Bohem pokoje a řádu (viz 1. Korintským 14:33). Boží slovo nám radí a ukazuje, jak si počínat, když se společně scházíme jako tělo věřících: „Co tedy, bratři (jaká je ta správná cesta)? Když se scházíte, každý z vás má žalm, má vyučování, má jazyk, má zjevení (odhalení potřebného poznání nebo zprávy – i v cizích jazycích), má výklad. Ať se to všechno děje k budování (a je pro všechny dobré).“ (1. Korintským 14:26 Amp.) „Mluvte k sobě navzájem v žalmech, chvalozpěvech a duchovních písních; zpívejte a hrajte svým srdcem Pánu.“ (Efeským 5:19) „Ať ve vás (má domov; ve vašich srdcích i myslích) bohatě přebývá Kristovo (Mesiášovo) slovo ve vší (své) moudrosti. Vyučujte a napomínejte jedni druhé (ve vší duchovní moudrosti a rozumnosti) žalmy, chvalozpěvy a duchovními písněmi; s vděčností zpívejte svým srdcem Pánu. A všechno, cokoli děláte (ať je to cokoli) slovem nebo skutkem, všechno to čiňte ve jménu Pána Ježíše (a v závislosti na Něm) a děkujte skrze něj Bohu a Otci.“ (Koloským 3:16-17 Amp.) Slyšíme, co nám říká Duch? – „V závislosti na Něm“ – To je ten nadpřirozený proud, který přichází na nás, kdo jsme Jeho nadpřirozený organismus. Haleluja! Nezarmucujme a neuhášejme Ducha Svatého, když do nás a skrze nás proudí z Hlavy, Ježíše Krista!

Dovolte mi ještě jednou zmínit rozporuplnou otázku o takzvaném „zastřešení“, která Kristovu tělu přináší mnoho zmatku. Mnozí křesťané se přespříliš starají o to, aby měli duchovní zastřešení. Není žádné lepší zastřešení než to, co nám poskytuje sám Pán. On je zastřešením církve. Všechna ostatní zaopatření, pomoci a podpory, které nám Ježíš dává, jako: vedení místní církve (starší, diakoni atd.) a dary služebnosti jako apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé, nejsou nic víc než součástí Jeho nadpřirozeného plánu, jak naplnit naše potřeby. Musíme se učit poddávat se Jeho plánu a hlavně Jemu osobně. Pro každého z nás, kdo je poddán Ježíši jako Pánu, nebude těžké rozeznat Jím vyvolené nádoby služby a poddat se jim. Chci zopakovat a zdůraznit slova, která jsem právě užil: „Jím vyvolené nádoby.“ My, jako lidské bytosti, máme přirozené sklony k tomu, chtít si sami vybrat lidi, kterým se budeme poddávat, ale chceme-li být v Jeho nadpřirozeném proudu, musíme se naučit přijímat Jeho cesty a Jeho rozhodnutí. Je tu vertikální (shora dolů) poddanost Ježíši, Hlavě a horizontální (vodorovná) poddanost nás navzájem mezi sebou – a to nám dává dokonalé zastřešení. Všichni jsme podřízení Hlavě organismu, Ježíši Kristu našemu Pánu. Následující obrázek nám pomůže lépe porozumět věcem, o kterých právě mluvíme.

Některé příklady toho, jak Bůh proudí
skrze životy svých lidí

Začínáme zahazovat tu „krabici“ a vstupovat hlouběji do Jeho proudu? Začínáme vidět, že nechodíme do „1. sboru církve té a té“, ale že jsme církví Pána Ježíše Krista, Jeho svatým organismem? Začínáme vidět, že „nevstupujeme“ do církve a nestáváme se jejími členy, protože jsme byli přijati nějakým člověkem nebo nějakou organizací? Jsme koupeni a byla za nás zaplacena cena – drahá krev Ježíše. Jedině díky tomu se z nás staly údy Kristova těla. „Nikdo nepřichází k Otci jinak, než skrze Syna.“ Začínáme vidět, že nejde o to chodit na „shromáždění“, sednout si na lavici a poslouchat „pastora“? Ale společně se scházíme jako tělo o mnoha údech, abychom proudili s Duchem Svatým a vzdělávali a budovali se navzájem ve víře. Začínáme vidět, že názvy církevních skupin a zvláště jména lidí v těchto názvech neoznačují Jeho církev – Jeho nadpřirozený organismus. My jsme církev a jméno, které je na nás napsáno, je jméno Ježíš. „Je přece zjevné, že jste list Kristův zhotovený naší službou, napsaný ne inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na masitých deskách srdce (2. Korintským 3:3). „Cožpak nevíte (a nerozeznáváte), že jste (celá církev v Korintu) Boží chrám (jeho svatyně) a že Boží Duch přebývá ve vás (má ve vás trvalé bydliště a je ve vás společně jako církvi – i ve vás jednotlivě – doma?“ (1. Korintským 3:16 Amp.) Nejde o to, kde se společně setkáváme ani o to, jestli tam jsme dva nebo je nás hodně. Jde o to, co děláme, když se setkáme. Odvažuji se tvrdit, že 90% Pánovy služby se odehrává mimo „kazatelny“ a mimo „církevní budovy“. Musíme vyjít z té „krabice“. Haleluja! Ježíš má SVOJI církev!

Rád bych se s vámi podělil o vidění církve, které jsem měl nedávno, když jsem se modlil a přemýšlel o Pánově církvi. Viděl jsem se, jak stojím na břehu rychle tekoucí řeky. Všiml jsem si, že na břehu je spousta loděk, ale hned bylo zřejmé, že jim chybí vesla. Když jsem se podíval na silný proud řeky, pomyslel jsem si, že loďky jsou v takové řece nepoužitelné, obzvláště bez vesel budou zcela neovladatelné. V tu chvíli ke mně promluvil skrze svého Ducha Pán a řekl mi: „Nastup do loďky, Můj synu a nedělej si starosti s vesly, protože ta řeka je Můj proud a Já tě povedu v proudu Mého hnutí. Nehledej vesla, protože vesla jsou nástroji těla a Já nepotřebuji, aby Mi někdo pomáhal s vedením a s řízením Mých nádob v Mém proudu.“ A tady jsme, bratři a sestry, stojíme těsně před posledním velkým vylitím Božího Ducha na zem. Přichází Jeho poslední hodina, hodina slávy. On nás, svoji církev, povede svým nadpřirozeným proudem a my se musíme poddat tomu proudu a přestat být závislí na lidské síle a na lidských schopnostech.

Otče, ve jménu Ježíše, děkujeme Ti za Tvůj nadpřirozený plán pro Tvoji církev. Děkujeme Ti, Duchu Svatý, za to že nás vedeš a vyučuješ všem věcem a uvádíš do veškeré pravdy. Vyvyšujeme Tě, Pane Ježíši, Ty jsi Hlava našeho těla, církve a my se poddáváme Tvé svaté vůli. Amen!

Nadpřirozená jednota – klíč k probuzení

V Janovi 17 se Ježíš modlil za své učedníky a za všechny, kteří Ho kdy budou následovat. „Posvěť je – očisti a odděl pro sebe, učiň je svatými – svou pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi poslal na svět mne, tak jsem i já poslal na svět je. A já posvěcuji sám sebe za ně, aby i oni byli posvěceni pravdou. Neprosím však jen za tyto (tato prosba není jen kvůli nim), ale i za ty kteří ve mne (kdykoli) uvěří (spolehnou se na Mě, přilnou ke Mně, začnou být na Mě závislí) skrze jejich slovo (a vyučování).“ (verše 17-20 Amp.) Tady vidíme, za koho se Ježíš modlil. V následujících verších uvidíme, za co a proč se modlil: „Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás, aby svět uvěřil (a byl přesvědčen), že jsi mě poslal. A já jsem jim dal (čest a) slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno (dokonce tak), jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonáni v jedno (dokonale sjednoceni) a aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.“ (verše 21-23 Amp.) Haleluja!

Ježíš se modlil za všechny, kteří kdy v Něho uvěří, aby byli jedno. Ve třech verších čtyřikrát opakuje slova „aby byli jedno“. „Za co“ se modlí – za jednotu bratrů, jednotu Božích svatých. „Proč“ se modlí – aby svět poznal, že Ježíš byl poslán. Pokud nebudeme proudit v nadpřirozené jednotě, není možné, aby svět uvěřil, že Ježíš Kristus je naším Spasitelem, naším Pánem, naším Mistrem a Hlavou církve. Dokud lidé v tomto světě neuvidí nadpřirozenou změnu v životě církve, nebudou mít žádnou touhu stát se součástí Kristova těla. Bůh nikoho nepřidá rozhádané a svárlivé skupině lidí, kteří o sobě prohlašují, že jsou Jeho církev. Tam kde je nadpřirozená jednota, jsou všichni lidé přitahováni k Ježíši Kristu nadpřirozenou mocí Ducha Svatého. Protože právě tam je Ježíš svým lidem vyvyšován. V Jeho nadpřirozeném organismu skrze Jeho nadpřirozený proud dochází k Jeho nadpřirozené jednotě. Musíme vidět, že k takové jednotě se není možné dopracovat žádnými zoufalými lidskými pokusy vytvořit společnost slušných lidí ani organizačním úsilím s cílem dostat všechny pod jednu společnou střechu (vytvářením denominací nebo sekt). Jednota nastane pouze v případě, že se my, jako církev, rozhodneme poddat Jemu a potom jedni druhým navzájem, abychom mohli uskutečnit Jeho záměry na zemi.

Snadno můžeme vidět původní vzor této nadpřirozené jednoty, když se podíváme do Skutků 2 na církev ve svých začátcích. „Když pak přišel den Letnic, byli všichni jednomyslně spolu.“ (verš 1) Zde jsou ti samí lidé, za které se Ježíš modlil v Janovi 17. Všichni jsou spolu, protože jim před tím vydal pokyn, aby čekali v Jeruzalémě, dokud nebudou oděni mocí z výsosti. „A náhle nastal zvuk z nebe, jako valícího se prudkého větru, a naplnil celý dům, kde seděli.“ (verš 2) Budeme-li v jednotě a poslušnosti, uslyšíme z nebe a přijmeme od Božího trůnu. „Tehdy se jim ukázaly jakoby rozdělené jazyky ohně a posadily se na každém z nich.“ (verš 3) Všichni, kdo tam byli v jednotě a se stejným cílem, přijali stejné nadpřirozené požehnání. „A všichni byli naplněni (prostoupeni skrz na skrz ve svých duších) Duchem Svatým…“ (verš 4 Amp.) Mnozí lidé neznající Boží vůli k tomu rychle řeknou, že toto vylití Ducha Svatého na věřící o dni Letnic bylo jen pro několik málo vyvolených. Boží slovo nám však ve verši 39 (Amp.) téže kapitoly říká něco jiného: „To zaslíbení (Ducha Svatého) totiž platí vám i vašim potomkům i všem, kdo jsou daleko, kohokoli (k sobě) povolá (pozve) Pán, náš Bůh.“ Vidíte, že nadpřirozená jednota začíná pozváním nadpřirozeného Boha. Dokud nepřijmeme toto naplnění a neustálé znovunaplňování Duchem Svatým, nemůžeme být jedno. „Ti, kteří ochotně přijali jeho slova, tedy byli pokřtěni. V ten den se připojilo okolo tří tisíc duší.“ (verš 41) Kde je vidět skutečná jednota Ducha Svatého, tam je také možné vidět skutečné probuzení Ducha Svatého. Probuzení není nic jiného než, že církev poslechne a proudí v jednotě a tím umožní Bohu, aby své církvi přidával duše. Začne-li se proudit v jednotě, přijde Jeho přítomnost zjevená v Jeho lidu, Kristově těle. „A (vytrvale) zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba (a Večeři Páně) a v modlitbách. Na každou duši tedy přišla bázeň a skrze apoštoly (zvláštní posly) se dělo mnoho zázraků a znamení. Všichni věřící (kteří přilnuli k Ježíši Kristu, spolehli se na něho a stali se na něm závislí) pak byli pospolu (sjednoceni) a měli všechno společné. Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali je všem, jak kdo potřeboval. Každý den také zůstávali jednomyslně v chrámu a po domech lámali chléb (a měli Večeři Páně) a přijímali pokrm s radostí a prostotou srdce; (a neustále) chválili Boha a měli milost (přízeň) u všeho lidu. A Pán denně přidával církvi ty, kteří byli spaseni (od duchovní smrti).“ (verše 42-47)

Pojďme si tedy shrnout, co se děje v církvi, když v ní je proud jednoty. Je tam vytrvalost; jsou tam srdce a mysli připravené přijímat vyučování; je tam neustálé společenství; je tam společné lámání chleba a Večeře Páně; jsou tam divy a znamení; je tam dělení se o svůj majetek s ostatními; je tam zájem o lidi, kteří mají potřeby; jsou tam pravidelná shromáždění – „celosborová“ i po domech; je tam neustávající chvála Bohu; je tam milost a přízeň u všeho lidu; a dochází tam k neustávajícímu spasení duší Pánem. Myslím, že tohle by nás mělo motivovat k zaplacení ceny a poddání se Pánu Ježíši a k proudění v Jeho nadpřirozené jednotě.

Také můžeme vidět okamžitý ďáblův pokus narušit tuto jednotu a tento proud mezi bratry skrze pronásledování a protivenství. Ve Skutcích 4 se můžeme poučit, jak na to odpovědět a jak je důležité chránit jednotu mezi bratry. V jednotě a souhlasu církve je moc. Chtěl bych vás povzbudit, abyste si přečetli třetí a čtvrtou kapitolu Skutků a dostali se do proudu událostí, které vedly k tomu, o čem se s vámi chci v tuto chvíli sdílet. Když se církev dozvěděla o pronásledování a o obvinění Petra a Jana kvůli evangeliu, začala společně v jednotě volat k Bohu. „Když to bratři uslyšeli, pozvedli jednomyslně hlas k Bohu a řekli: Hospodine, ty jsi Bůh, který stvořil nebe i zemi, moře i všechno, co je v nich… A když se modlili, zatřáslo se to místo, na kterém byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým a (svobodně) mluvili (dál) Boží slovo se smělostí (a odvahou). To množství věřících pak mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo ani nenazýval nic z toho, co měl (osobně vlastnil), svým vlastním, ale měli všechny věci společné (k dispozici pro ostatní).“ (Skutky 4:24, 31-32 Amp.) Pojďme si znovu shrnout, co se stalo, když společně v jednomyslnosti pozvedli své hlasy k Bohu. Došlo tam ke zjevení Boží přítomnosti (zatřáslo se to místo, na kterém byli shromážděni); došlo tam ke znovunaplnění Duchem Svatým; byla tam svoboda, smělost a odvaha mluvit Boží slovo; měli tam jedno srdce a jednu duši; znovu tam nebylo žádné sobectví – naopak, mezi věřícími shromážděnými v jednotě se projevovala veliká štědrost. Potřebujeme, aby se všechny tyto věci děly i mezi námi. Amen! Protože to je ten Boží oheň nutný na svědectví o Jeho lásce a milosti pro všechny obyvatele země.

Jak jsme již dříve v této knížce viděli, naše tělesnost podporovaná satanovými plány má na jednotu neblahé účinky. V rané církvi můžeme díky záznamům v dopisech psaných církvím pozorovat síly rozbíjející jednotu a působící rozbroje, rozdělení a soupeřící skupiny. Každé Boží hnutí začíná jednotou mezi Božím lidem. Jak zarmucující je potom vidět, jak se takové hnutí zastavuje, brzdí nebo vyhýbá Boží vůli a Božímu záměru. Pokud k tomu došlo, musely být uvedeny do pohybu ničivé síly. Jednota je Boží cesta k začátku probuzení a obnovení a musí být za každou cenu chráněna. Musíme být schopni rychle vidět možnou zkázu a rychle činit pokání z každé a ze všech věcí, které by mohly zničit jednotu mezi bratry. „Prosím vás však (a naléhavě žádám), bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni (byli v dokonalém souladu a plném souhlasu v tom, co říkáte) mluvili stejně a aby mezi vámi nebyly roztržky (neshody a názorově odlišné skupiny), ale abyste byli dokonale spojeni v téže mysli (názoru, chápání) a v tomtéž úsudku.“ (1. Korintským 1:10 Amp.) Vy, bratři, víte, že nás nemůže sjednotit nikdo; jedině Duch Svatý nás může přimět k jednotě. Nikdo nám nemůže nařídit, abychom mezi sebou měli dokonalou harmonii a plnou shodu, ale Duch Svatý nás prosí, abychom byli v jednotě. Víme, že z přirozeného hlediska je nemožné, abychom měli stejný názor. Je to možné pouze nadpřirozeně, pouze pokud přijmeme Kristovu mysl, můžeme dosáhnout tohoto nadpřirozeného cíle. Mělo by nám být stejně jako Pavlovi jasné, že budeme-li rozdělovat Krista – neboli ve skutečnosti Kristovo tělo – budeme tím ničit jednotu Ducha a tím ochromovat nadpřirozený proud do nadpřirozeného organismu (viz verše 11-15 téže kapitoly). Abychom ochránili nadpřirozenou jednotu, musíme být ochotni platit cenu a zapírat sami sebe.

Jak chránit jednotu? Jak jednat, přemýšlet, mluvit a reagovat na naše bratry a sestry? Chci vám dát pár doporučení Ducha Svatého v souladu s tím, co říká Písmo. Především, určitou úroveň jednoty už máme a abychom ji ochránili, musíme se hlídat, abychom některé věci nedělali a některé jiné abychom dělali. Nikdy nestavte a nepovyšujte člověka na místo hlavy církve. Nikdy nepovažujte jednu místní církev nebo společenství za důležitější než jiné (viz znovu 1. Korintským 1:10-15). Nikdy si nepřisvojujte zásluhy za Boží dílo ani nesoutěžte se svými bratry a sestrami ani nehledejte slávu nebo odplatu nikde jinde než u Boha (1. Korintským 3:1-8). Nemějte nic společného s hádkami a spory. Neúčastněte se jich (Titovi 3:10-11). Odvraťte se od lidí vyvolávajících rozbroje, působících problémy a rozdělení a vyhýbejte se jim (Římanům 16:17-20). Nezůstávejte s lidmi, kteří mají nečisté motivy a hledají svůj vlastní prospěch a zisk (1. Timoteovi 6:3-5). V církvi s nikým nebojujte, nepřete se ani se nehádejte (2. Timoteovi 2:24-26). Vyhýbejte se pravidelnému obecenství s lidmi, kteří jsou samolibí, milující peníze, vychloubační, pyšní, rouhaví, neposlouchající rodiče, nevděční, bezbožní, bezcitní, nesmiřitelní, pomlouvační, nezdrženliví, hrubí, nepřátelé dobra, zrádci, ukvapení, nadutí, milující rozkoše více než Boha a kteří mají vnější způsob zbožnosti, ale zříkají se její moci (viz 2. Timoteovi 3:2-5).

Rádi bychom proudili v nadpřirozené jednotě, bude to však znamenat značné zúžení počtu lidí, se kterými máme pravidelné obecenství. Pokud nebudeme brát vážně varování z Božího slova, nemůžeme očekávat, že mezi námi bude přítomnost Ducha Svatého a Boží oheň. Prosím, vezměte si čas na přečtení výše uvedených veršů z Písma. Musíme dbát Pánových pokynů. Boží cesty jsou vyšší než naše cesty. Amen!

Nyní bychom měli přijmou varovné a zároveň vysvětlující slovo. Nemluvíme tu o tom, že bychom se měli přestat vztahovat k lidem tohoto světa, k lidem všeho druhu se všemi druhy problémů. Naopak, k tomu bychom měli být vždy připraveni, neboť právě to je Velké poslání. My tu mluvíme o střežení, o chránění a o opatrování nadpřirozené jednoty v Kristově těle. Nenávidět lidi, zavrhovat je a pohrdat jimi je bezbožné; neboť Bůh tak miloval svět, že dal všem, kteří uvěří, milost a milosrdenství Pána Ježíše Krista. Dokonce i v církvi jsou pro naše postoje k našim bratrům stanoveny přesné pokyny. Římanům 12 nám říká: „Nikomu neodplácejte zlo zlem. Opatrujte (myslete na) dobré (čestné, vznešené, usilujte o to, aby vám nebylo možné nic vytknout) přede všemi lidmi. Je-li to možné, pokud je na vás, mějte se všemi lidmi pokoj. Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (verše 17-18,21 Amp.) Můžeme-li vidět, co je to skutečná Boží láska, můžeme také rozumět rozdílu mezi tím nestýkat se (nesdružovat se) s někým, ale přitom ho zároveň milovat v Pánu. „Láska (dlouho vydrží) je trpělivá, je dobrotivá, láska (nikdy) nezávidí (ani nevykypí žárlivostí), láska se nevychloubá ani nenadýmá; nechová se (ješitně) nepatřičně (arogantně, nenadýmá se pýchou, nechová se hrubě, nevychovaně); (láska – Boží láska v nás –) nehledá svůj prospěch (nedožaduje se svých práv, netrvá na svých způsobech), nedá se vydráždit (není přecitlivělá, nedůtklivá, popudlivá, podrážděná, rozmrzelá), nemyslí na nic zlého (nevede si záznamy o zlu, které bylo proti ní spácháno a nevěnuje pozornost tomu, když trpí neprávem), neraduje se z nepravosti (a nespravedlnosti), ale raduje se z pravdy (když vítězí); všechno snáší, všemu věří (je vždy připravena věřit tomu nejlepšímu o každém člověku), ve vše doufá (bez ohledu na okolnosti), všechno vydrží (bez zeslábnutí). Láska nikdy nepřestává (nikdy neselhává, neuhasíná, nestárne ani nedochází konce)…“ (1. Korintským 13:4-8)

Kde se nachází zodpovědnost za nadpřirozenou jednotu? Jaký podíl na ní každý z nás nese? Doufám, že můžeme vidět, že dokud nebudeme jednat a reagovat v souladu s Božím slovem my, jako jednotlivci, nemůžeme očekávat, že v Kristově těle bude přítomen proud jednoty. Vždycky považuji za důležité položit otázku bratrům, kteří přicházejí se stížnostmi a problémy, které mají mezi sebou: „A co jsi pro vyřešení udělal ty?“ Bratři a sestry, jak víte, jen maličko kvasu prokvasí celé těsto. O kousek dál 5. kapitola epištoly Galatským pokračuje: Vždyť celý Zákon (který se týká mezilidských vztahů) se naplňuje v jednom slově, totiž v tomto: ´Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.´ Když se však navzájem koušete a požíráte (záškodnickými boji), dejte pozor, abyste se (vy i celé vaše společenství) vzájemně nepohltili! (verše 14 a 15 Amp.) Pokud chcete více rozumět ničivým silám náboženství a sektářství, doporučuji vám k přečtení knížku „Religion, The False Hope“ (Náboženství, falešná naděje), kterou si můžete (zatím v angličtině; pozn. překl.) objednat na adrese, kterou naleznete na obálce této knížky.

Dovolte mi poznamenat, že vyzývat se navzájem k pokání a k tomu abychom skládali účty Božímu slovu, není bezbožné a nejedná se o činnost způsobující rozdělení. Takové jednání je v Pánově církvi nutné, ale musíme mít neustále na mysli, že nikoho nemůžeme změnit. Můžeme ale Bohu dovolit, aby změnil nás. Prostřednictvím napomenutí a pokynů pro církev můžeme znovu a znovu vidět, že skrze Ducha Svatého je Boží nadpřirozený organismus skrze Boží nadpřirozený proud povolán k Boží nadpřirozené jednotě. „Tak i my, ačkoli mnozí, jsme jedno tělo v Kristu (Mesiáši) a jednotlivě údy jedni druhých (společně závislí jedni na druhých)... Buďte k sobě navzájem jednomyslní (žijte ve vzájemném souladu), nesmýšlejte vysoce (povýšeně, nadutě, domýšlivě), ale nechte se vést k poníženým (buďte připraveni přizpůsobovat se lidem i věcem a přijímejte pokořující úkoly. Nepřeceňujte se a), nebuďte moudří sami před sebou.“ (Římanů 12:5,16 Amp.) „Snášejte jedni druhé (a buďte k sobě jemní) a vzájemně si (rychle) odpouštějte, má-li někdo proti někomu stížnost (nebo křivdu). Tak jako Kristus (nezištně) odpustil vám, odpouštějte i vy (jste povinni odpustit). Nad to všechno se však oblečte láskou, která je svazkem dokonalosti (která vše svazuje ve vzorném souladu). Ve vašich srdcích ať vládne Boží pokoj (harmonie v duši, která přichází, když panuje Kristus a ať je řešením a konečnou odpovědí na všechny otázky, které povstávají ve vaší mysli) k němuž jste také byli povoláni (abyste v něm žili) v jednom těle (Kristově); a buďte vděční (stále vzdávejte Bohu chválu).“ (Koloským 3:13-15 Amp.) Bůh nás, Jeho lid, povolal ke zodpovědnosti a k tomu, abychom jednali, jak se sluší pro naše nadpřirozené povolání. Jednáme-li jinak, přestáváme být Jeho zástupci a velvyslanci.

Je pouze jediné evangelium jediného Ježíše Krista. Je pouze jediná církev nadpřirozené podstaty a má víru téže podstaty. V této době žijeme a sloužíme v Hondurasu, ve Střední Americe. Přestože jsem podle svého přirozeného narození Američan, mé nadpřirozené narození mně dalo Nebeského Otce, který není ani Američan ani Hondurasan. My všichni, kdo jsme obmyti krví Beránka, máme stejného Nebeského Otce. Haleluja! „Já, vězeň v Pánu, vás tedy (naléhavě žádám a) prosím, abyste chodili (vedli své životy), jak se sluší na to (nadpřirozené) povolání, jímž jste byli povoláni (aby vaše chování přinášelo čest vašemu povolání žít ve službě Bohu), s veškerou pokorou (a prostotou mysli) a krotkostí (nesobeckostí, jemností, mírností), abyste se navzájem trpělivě snášeli v lásce a usilovali zachovávat jednotu (a harmonii vycházející z) Ducha ve svazku pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, tak jako jste také povoláni v jedné naději svého povolání; jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všechny a (prostupující) skrze všechny a ve vás všech.“ (Efeským 4:1-6 Amp.) V této čtvrté kapitole Efeským můžeme přijmout další dobrý pohled na Boží nadpřirozený plán pro Boží nadpřirozený organismus, který žije v nadpřirozené jednotě Ducha Svatého. Vidíme, jak Ježíš, Hlava své církve (verš 15), povolává nás, své jediné tělo, skrze svého jediného Ducha do naší nadpřirozené víry v Něho, našeho jediného Pána (verše 4-5) pod našeho jediného Boha a Otce (verš 6). A to je jednota s velkým „J“. A kdyby to nestačilo, zatoužil nás budovat a rozvíjet až dokud nedosáhneme jednoty víry a poznání v Něm, v Božím Synu, a nedospějeme k dokonalosti, jíž je On sám vzorem, k plnosti Jeho postavy (verš 13). To je Jeho cílem pro každého z nás. Chvála Jeho svatému jménu! Nepovolal nás k tomu, abychom mezi sebou bojovali, ale abychom bojovali za jednotu a harmonii vycházející z Ducha (verš 3). „Z něj celé tělo (církev), spojené a svázané za přispění každého kloubu (a vazu), podle činnosti odpovídající míře každé jednotlivé části působí růst těla (k plné dospělosti), aby se budovalo v lásce.“ (verš 16 Amp.) Ani stroje stvořené lidmi nefungují dobře, pokud všechny jejich součásti nepracují ve vzájemné harmonii. Oč důležitější je, abychom „fungovali“ a proudili ve vzájemné harmonii my, Boží nadpřirozený organismus?

Mnozí z nás používáme výmluvu, že jsme nedokonalé chybující nádoby. To je sice pravda, ale nikdy nesmíme zapomenout, že jsme byli znovustvořeni k cíli, kterým je dokonalost v Kristu Ježíši. Dokud nepřijmeme tuto pravdu a nezačneme používat naši víru v Boží záměr pro Jeho lid (to jsme my, církev), nikdy se nepřiblížíme k hranici našich nadpřirozených možností. Když přestaneme my i ti kolem nás vidět ten správný obrázek, musíme se podívat na Ježíše, Původce a Dokonavatele naší víry, ve kterém máme ten nejlepší příklad k následování. „Je-li tedy (cokoli, co přispívá ke společnému přebývání) v Kristu (a k upevnění, posílení a) povzbuzení (našich vztahů v Něm), je-li (cokoli, co prohlubuje) potěšení lásky, je-li nějaké společenství Ducha, je-li nějaký soucit a milosrdenství, dovršte (a naplňte) mou radost: (žijte v harmonii) smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše a jedné mysli. Nic nedělejte pod vlivem ctižádosti nebo ješitnosti (nebo závisti, svárlivosti, arogance a s nepatřičnými cíli), ale v pokoře (opravdovém duchu pokory, poníženosti mysli) pokládejte jedni druhé za přednější (důležitější) než sami sebe. Ať si každý nehledí jen svého, ale každý také toho, co je druhých. Nechť je tedy ve vás totéž (pokorné) smýšlení (postoj a záměr), jaké bylo v Kristu Ježíši. (Ať se On stane vaším příkladem v pokoře.)…“ (Filipským 2:1-5 Amp.)

Před mnoha lety mi Duch Svatý řekl tato prostá slova: „Jednota před probuzením.“ O pár let později mi řekl: „Pokora před jednotou.“ Klíčem k jednotě mezi námi je pokořit se pod mocnou Boží ruku. Tehdy a jen tehdy zažijeme nadpřirozenou jednotu, která přinese Jeho závěrečné vylití ohně probuzení na zemi. Svět čeká na toto hlavní zjevení Božích synů (Římanům 8:19).

DOVOLME MU PRACOVAT V NÁS, ABY MOHL MOCNĚ PRACOVAT SKRZE NÁS. JEMU BUĎ VŠECHNA SLÁVA! AMEN!

Nadpřirozený potenciál

Do této chvíle jsme neustále používali slovo „nadpřirozený“ v souvislosti s mnoha myšlenkami a pravidly. Šlo nám o to zdůraznit, že Jeho nadpřirozeným organismem, církví, protéká Jeho nadpřirozený proud, který přináší Jeho nadpřirozenou jednotu a výsledkem je dosažení a uskutečnění nadpřirozeného potenciálu církve. Haleluja!

Určitě rozumíme tomu, že slovo „lidský“ v sobě nese omezení, zatímco slovo „nadpřirozený“ (ve smyslu „Boží nadpřirozený“) v sobě omezení nemá. Co znamená nadpřirozený potenciál? Znamená to, že tu jsou naprosto neomezené možnosti, nevystižitelné a ve své přirozenosti nekonečné. A to je definice církve Pána Ježíše Krista, nadpřirozeného organismu, Kristova těla, které je naprosto neomezené, nevystižitelné a ve své přirozenosti nekonečné. Sláva!

Přemýšlíme-li a meditujeme-li o rozsáhlém Božím záměru zachránit lidstvo od věčné zkázy a věčného zahynutí, měli bychom vidět, co jsme v této veliké záchraně a spáse přijali. Byli jsme spaseni milostí a omyti Ježíšovou krví, proto bychom měli mít vůči našemu Pánu postoj vděčnosti. Měli bychom mít touhu, aby se mu naše životy líbily  usilovat o uskutečnění Jeho Velkého poslání na zemi. Měli bychom vidět, že jsme byli zachráněni proto, abychom pomáhali zachraňovat další. Byli jsme spaseni, abychom sloužili! Bůh se ve svém nadpřirozeném plánu zajímá o každou lidskou bytost, která kdy žila, která bude žít a která žije právě v tuto chvíli. Jakkoli se to zdá pro nás šokující, úspěšné uskutečnění Božího nadpřirozeného plánu počítá se zapojením nás, kdo jsme přijali Jeho milosrdenství a lásku. Ježíšovo Velké poslání je jednoduché, ale vyžaduje naši účast. Jděte a kažte evangelium všem; vyučujte mým cestám a způsobům, volejte všechny k pokání v mém jménu, čiňte mi učedníky ze všech národů, uzdravujte nemocné, vymítejte ďábly, krmte hladové, oblékejte nahé, atd. Ježíš tato přikázání dal nám všem, kdo v Něho věříme jako ve svého osobního Spasitele a Pána. Chce, abychom byli zodpovědní a aktivní při účasti na tomto poslání.

Voják jakékoli armády prochází neustálým výcvikem a stále je připravován na úkol, kterého se bude muset aktivně účastnit každý člen každé vojenské jednotky. Selhání jediného vojáka, který nevykoná svůj díl, může způsobit ztrátu mnoha lidských životů a způsobit neúspěch celé válečné operace, která tak nedosáhne svého potenciálu, záměru ani cíle. V Božím království je to úplně stejné, jen jde ještě o víc. Jeho poslání a poslání, které má pro svoji církev, je o dobývání duchovních území, porážení duchovních mocností a vysvobozování lidí, o jejich obnovování a přivádění do obecenství s Bohem. Pokud my, jako církev, nenaplníme náš potenciál, dojde ke ztrátám na lidských životech a lidé půjdou do zahynutí. Motivuje vás to k vážnému přístupu k Božímu nadpřirozenému plánu pro Jeho nadpřirozený organismus? Doufám, že ano!

Když jsme tak podrobně mluvili o nadpřirozeném proudu a o nadpřirozené jednotě, dělali jsme to se záměrem, abychom lépe viděli nadpřirozený potenciál. Bez proudu a jednoty v Kristově těle není možné naplnit společný potenciál. Ať už Pánu sloužíme v místním těle věřících, v místní společnosti či obci nebo v nějaké vzdálené zemi, platí stále stejné pravidlo – Boží potenciál je neomezený. Boží láska je tak velká. A protože Bůh vskutku neupřednostňuje jednoho člověka před druhým, je pro Něho stejně důležité každé místo a každý člověk. Co Bůh může dělat skrze svoji církev na jednom místě, může udělat úplně všude. Klíč, který k tomu otvírá dveře, je naše rozhodnutí spolupracovat, vzít svůj díl a hlavně být poslušný Mistru. Amen!

Není rozhodující, kdo z nás hraje jakou úlohu v Jeho plánu. Každý má svůj úkol a nejdůležitější je, abychom patřičně využili co největšího množství nadpřirozených zdrojů a abychom jako jednotlivci znali Jeho vůli a rozuměli jí, a tak mohli společně dosáhnout Jeho potenciálu.

Jak se zpívá v jedné písni: „Krásnější než lze popsat, nádhera nevystižitelná slovy“, když jsme spaseni a zachráněni od hříchu, vysvobozeni od útlaku, uzdraveni z nemocí, zbaveni dilemat a naplněni Jeho Svatým Duchem. Všechna tato požehnání jsou součástí Jeho smluvních zaslíbení pro nás, kdo věříme. Ale jak řekl Ježíš: „Nepřišel jsem, aby mi bylo slouženo, ale přišel jsem sloužit.“ Z dalších překladů je ještě jasnější, co by mělo být smyslem toho, že jsme Boží služebníci: „Neboť dokonce ani Boží Syn nepřišel, aby Mu byla vykonávána služba, ale aby sloužil a dal svůj život za mnohé jako výkupné – cenu za jejich vysvobození.“ (Matouš 20:28, Marek 10:45 Amp.) Přijetí Božího spasení nás nestálo nic. Proto nejsme spaseni ze skutků, ale milostí skrze víru. Je to Boží dar (Efeským 2:8). Na naše postavení v Bohu nemá vliv, jak velkou část spasení přijmeme ani nakolik Bohu sloužíme, či nesloužíme. A to mluvím o aktivní službě, nikoli jen o tom že „žijeme dobrý křesťanský život“. Abychom se dostali kousek dál, pojďme se podívat, co Ježíš řekl učedníkům, když se ho ptali na své skutky. – Řekli mu tedy: „Co máme dělat, abychom konali (stalo se nám zvykem konat) Boží skutky? – Co máme dělat, abychom dělali to, co Bůh požaduje?“ Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek (služba, kterou od vás Bůh žádá) – abyste věřili v toho, kterého on poslal (přilnuli k Němu, spolehli se na Něho, stali se na Něm závislí a vložili svoji víru do Něho – do Jeho Posla)“ (Jan 6:28-29 Amp.). Bratři, není možné tvrdit, že jsme k Ježíši přilnuli, spolehli se na Něho, stali se na Něm závislí a vložili do Něho svoji víru, a přitom ignorovat Jeho slovo: „Jděte…“. Kromě toho bez víry nemůžeme udělat ani jednu věc, kterou bychom se Mu zalíbili (Židům 11:6). Bez důvěry a závislosti se nepohneme ani o centimetr kupředu blíže k účasti na Jeho nadpřirozené strategii. Věříme-li, že je nám odpuštěno, že jsme uzdraveni a vysvobozeni, atd., je to v pořádku. Ale nevěříme v Něho úplně, pokud Ho nenásledujeme, pokud neplatíme cenu a nejsme výkupným, za které mohou být ostatní vykoupeni. K tomu bude potřeba poslušnosti, neustávajícího množství rozhodnutí, úsilí a obětí. Potom jim všem říkal: „Chce-li někdo přijít za mnou, ať se zřekne sám sebe (tj. sám sebe zapře, přestane vlastnit, zapomene, odmítne, vzdá se a ztratí ze zřetele sebe i své zájmy) a bere svůj kříž každý den a následuje mne (vytrvale stojí při mne, cele se připodobňuje mému příkladu v životě a je-li to potřeba – i v umírání)“ (Lukáš 9:23 Amp.). Abychom v Bohu mohli dosáhnout tohoto nadpřirozeného potenciálu, budeme za to muset zaplatit vším, co máme (mimochodem všechny ty věci, které máme, mají jen zanedbatelnou hodnotu). Ve skutečnosti nic hodnotného neztratíme, ale právě to co získáme, bude mít skutečnou hodnotu. Všiml jsem si, že muži a ženy ve světě si stanovují takzvané „veliké a slavné“ cíle, aby dosáhli svého potenciálu. Mnozí jsou ochotni obětovat své rodiny, přátele, zdraví a pohodlí, aby získali svoji vytouženou slávu nebo své „štěstí“. A to je smutné:, „Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a honění větru.“ (Kazatel 1:14 Amp.) Je pro nás důležité Boží království a Boží plán pro Boží lid? Jsme připraveni zaplatit tuto nadpřirozenou cenu za naplnění nadpřirozeného potenciálu? Pane, ať tomu tak v našem případě je!

Bůh má na každém místě na zemi nadpřirozenou strategii k dosažení svého nadpřirozeného potenciálu. My si to musíme uvědomit a skrze Ducha Svatého rozeznat, co je pro každého z nás tou strategií a tím plánem. Jeho potenciálu nikdy nebude dosaženo lákáním lidí do našich církví, stavěním velkolepých struktur, vyvyšováním mužů a žen, sháněním peněz na naše projekty ani žádným jiným tělesným úsilím. Jeho potenciálu bude dosaženo pouze tehdy, budeme-li věrní Jeho evangeliu a Jeho království při rozsívání našich zdrojů do lidí. Ježíš na Golgotě zaplatil tu nejvyšší cenu za lidi a jen za lidi.

Jak už jsme mnohokrát zmínili, musíme se poddat Ježíši, Hlavě církve. Jen tak uvidíme, jak je dosaženo Jeho nadpřirozeného potenciálu v nás a skrze nás, kteří tvoříme Jeho tělo. Je možné, že mnozí z nás čekáme na to, až budeme mít určitý počet lidí, kteří by mohli podporovat naši službu a teprve potom jsme připraveni poslechnout Boha. Jiní z nás čekají na to, až budou mít budovy potřebné k uskutečnění „celosvětové evangelizační služby“. Bratři, Bůh neuskutečňuje své záměry podle našich omezených představ a názorů. Musíme rozšířit naši vizi a vyrůst v naší víře, aby mohl být oslaven On a ne my. S kolika lidmi začala svůj postup Gedeonova armáda? Bylo jich třicet dva tisíc. Bylo jich proti armádě nepřítele o síle sto dvacet tisíc mužů velmi málo. Boží strategií však bylo Gedeonovu armádu ještě zmenšit, nikoli zvětšit. Kolik jich zbylo? Nakonec si pro vítězství došel Gedeon se třemi sty věrnými muži, protože Bůh měl strategii a oni v souladu s ní jednali. Ježíš začal svoji pozemskou službu s dvanácti a později s dalšími sedmdesáti. V Božím slově můžeme sledovat životy některých učedníků z původní dvanáctky. Také můžeme vidět, že někteří z těch sedmdesáti odešli od Ježíše (Jan 6:66). Ježíš se po svém vzkříšení podle Písma ukázal více než pěti stům bratrům (1. Korintským 15:6). Z nich se jen sto dvacet shromáždilo v Jeruzalémě, kde byli poslušni Pánovým pokynům a vyčkávali na zaslíbení Ducha Svatého. Po dni Letnic už můžeme v Božím slově sledovat životy jen několika z nich. Co tedy vyplývá ze všech těchto příkladů? – Že Božího potenciálu je možné dosáhnout pouze Jeho lidmi, kteří Mu jsou poslušní. Není to o tom, co si myslíme ani o tom, kterou cestou jdeme. Počítají se pouze Pánovy cesty a myšlenky. „Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin. Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše.“ (Izaiáš 55:8-9) Bude-li nám v Církvi Pána Ježíše Krista tohle jasné, nenechá nás Bůh v temnotě. Od chvíle, kdy Ježíš oznámil svým učedníkům, že bude stavět svoji církev, od jejího vzniku v knize Skutků, od jejího počátečního rozvoje v novozákonních listech až po její poslední období v dnešních dnech, které je popsáno v knize Zjevení, Duch Svatý zjevoval a zjevuje svůj nadpřirozený plán a potenciál pro Kristovo tělo. Chceme-li naplnit Jeho cíle, musíme následovat Jeho plán a Jeho proud! Naše osobní zkušenosti z našich křesťanských životů a z Kristova těla nejsou zaručeným důkazem o správnosti, či nesprávnosti věcí. Záleží na tom, jak se na to dívá Bůh. Jedině budeme-li následovat příklad Ježíše a těch, kteří Ho následovali tak, jak je to zapsáno v Božím slově, můžeme očekávat podobné zkušenosti. Máme stejné zkušenosti jako naši bratři, o kterých čteme v knize Skutků? Pokud ne, jsme ochotni přezkoušet sami sebe místo toho, abychom házeli vinu za naše neúspěchy na ostatní? Jak říká jeden drahý bratr: „Naučme se pokládat svůj ukazováček na špičku vlastního nosu a říkat: Není žádný problém v nebi ani u Otce ani u Syna ani u Ducha Svatého, může být tedy jedině tam, kam právě ukazuje můj ukazováček.“ K tomu je zapotřebí pokory, upřímnosti a touhy činit pokání ze svých vlastních cest a vydat se kupředu Božími cestami.

Doufám, že vás povzbudí mé osobní svědectví. Asi před patnácti lety dal Pán vzniknout místnímu sboru na venkově, kde jsme žili s rodinou. Vlastně to začalo u nás doma. Podle Pavla a ostatních, o kterých čteme, je biblicky správné, aby se sbor setkával po domech. Dovolte mi velmi upřímně říct, že nezáleží na tom, kde se místní církev schází, ale záleží na tom, co je výsledkem a ovocem těchto shromáždění. V době kdy se Pán rozhodl pozdvihnout tuto skupinu, jsem sloužil Kristově tělu a byl poslušný Božímu povolání v jiné skupině, která byla součástí jisté denominace. Tradice a učení lidí tam způsobovaly, že nebylo dosaženo ani počáteční úrovně Božího nadpřirozeného potenciálu. Také jsem byl aktivní v organizaci sdružující křesťanské podnikatele, když jsem měl na starost centrum biblického vyučování v hlavním městě vzdáleném padesát kilometrů od našeho bydliště. V těch dnech jsem tam viděl mnoho nádherných a vzrušujících věcí a svým způsobem jsem v tom cítil uspokojení a hodlal jsem pokračovat dál v této nastoupené cestě. Pak mi ale Duch Svatý dal výzvu prostřednictvím některých z pravd, které s tebou právě sdílím. Kdyby to neudělal, asi bych stále ještě chodil po stejných cestách služby – níže, než to Bůh pro mě zamýšlel. Díky Bohu! On nás povolává ven a nahoru! Haleluja! Potřebujeme být vždycky hladoví a hledat více Boží vůle. Amen! Ve světě se používají slova jako „dobré“, „lepší“ a „nejlepší“. Můžeme se účastnit dobrých věcí pro Boha, při tom hledat lepší věci a nakonec díky Jeho milosti dosáhnout Jeho nejlepšího. Jak víš, mezi zbožnou spokojeností které nás Pavel učí ve Filipským 4:11 a spokojeností, která nás uvádí do pasivity, je veliký rozdíl.

Od počátku Božího povolání na mém životě jsem si uvědomoval, že Bůh si vybírá nádoby, skrze které bude jednat. Nikdy bychom se neměli považovat hodni toho, že nás Bůh používá, nebo být na to pyšní. Jeho potenciálu můžeme dosáhnout jedině skrze Jeho milost. „Těm však, kteří jsou povoláni, jak Židům, tak Řekům (pohanům), Krista - Boží moc a Boží moudrost. Protože Boží bláznivé (věci, jejichž zdrojem je Bůh) je moudřejší než lidé a Boží slabé je silnější než lidé. Vidíte přece své povolání, bratři, že nemnozí jsou (považováni být) moudří podle těla (lidských odhadů a měřítek), nemnozí mocní (a vlivní), nemnozí urození (a vznešení). Ale bláznivé tohoto světa Bůh vyvolil (záměrně), aby zahanbil moudré. A slabé tohoto světa Bůh vyvolil, aby zahanbil silné. A neurozené tohoto světa a opovržené (a nevýznamné) Bůh vyvolil, ba dokonce to, co není, aby obrátil vniveč to, co je, aby se před ním (v jeho přítomnosti) nemohlo chlubit (a předstírat, že má slávu) žádné (smrtelné) tělo.“ (1. Korintským 1:24-29 Amp.)

Když jsme se začali společně setkávat v našich domovech a potom dál dům od domu a přitom následovali pravidla a principy novozákonní církve, o kterých jsme právě mluvili, zakoušeli jsme stejné výsledky, o jakých čteme v knize Skutků: Bůh přidával církvi každý den spasené lidi, začal pozdvihovat muže a ženy, aby sloužili v místním těle a my jsme začali zasahovat evangeliem náš „Jeruzalém a okolní oblasti“. Lidé se stěhovali k nám, aby se stali součástí tohoto místního těla a lidé vycházeli a byli vysíláni ven z našeho těla – tak jak to je vždycky bez ohledu na umístění a velikost takové skupiny věřících. Někteří lidé byli přitahováni Duchem Svatým, aby mohly být naplněny jejich potřeby, zatímco jiní s novou čerstvostí následovali Boží plány pro své životy. V té době mi Pán řekl něco, čemu jsem úplně nerozuměl. Až později jsem začal vidět moudrost toho, co mi řekl: „Mnozí sem přijdou jen na čas a jen pro něco. Nezabývej se jejich příchody a odchody, jenom služ Mojí láskou všem přicházejícím.“ Neznělo mi to moc pozitivně ani povzbudivě, protože přece rádi vidíme „růst církve“ – z lidského pohledu. Musíme se naučit vidět růst z Božího pohledu. Co je opravdický růst? Růst Království? Růst Církve? Jsou to změněné životy! Haleluja!

Bůh touží po celoživotní oddanosti Jeho církvi, jejíž výsledkem je neustálý osobní i společný růst. Je dost možné, že si spolu s mnoha dalšími pokládáš otázku: „Proč tedy někteří z těch, kteří přišli do tohoto místního těla, nezůstali „na čas ani pro něco?“ Věřím, že během těchto let jsem částečně porozuměl, jaké jsou odpovědi na tuto otázku. Nabízím ti, aby ses nad nimi sám zamyslel.

Zaprvé: Když jsme následovali principy a pravidla z Božího slova a vedení Ducha Svatého, někteří se rozhodli nepřijmout výzvy, které bylo nutné přijmout, aby mohli růst, dospívat a následovat Ježíše jako jedni z Jeho učedníků. Už jsme mluvili o ceně, kterou musíme být ochotni zaplatit, abychom Ho mohli následovat. Amen!

Zadruhé: Když se nám nedařilo nepřetržitě proudit v nadpřirozeném proudu Boží lásky, pro některé to bylo příčinou jejich klopýtnutí a opustili tělo zklamaní a zranění. Protože jsme za tyto tělesné chyby osobně i společně zodpovědní, byl jsem kvůli těmto obětem našich omylů hluboce zarmoucen ve svém duchu. Dovolte mi však ihned říct, že žádná situace není tak zlá, abychom museli takříkajíc „hodit ručník do ringu“. Náš Pán obnovuje to, co bylo rozbité a my bychom Mu měli dovolit, aby se taková obnovení mohla dít.

Zatřetí: Měli jsme otevřené dveře bez dalších podmínek jako „členství“ nebo „povinné finanční příspěvky“ či jiných formálních závazků, proto někteří přicházeli z jiných místních společenství pro naplnění svých konkrétních potřeb, nebo pro osobní uzdravení. Tito bratři se často vraceli do svých původních společenství s touhou být jim po svém návratu ku prospěchu. (Nemluvím teď o lidech, kteří se vrátili do „Egypta“ nebo do náboženských okovů, ale o těch kteří hledali Boha a našli určitou osobní svobodu v Duchu.)

A nakonec: Když jsme pokračovali dál a navzájem se připravovali a trénovali , Duch Svatý pravidelně „vysílal ven“ další a další. Chvála Pánu!

Když jsem v tomto místním společenství začal sloužit jako pastýř a starší, byl jsem tomuto úkolu oddán nejlépe, jak jsem uměl. Po několika letech jsem začal cítit, že mé oči jsou pozdvihovány k jiným polím. A právě v takových chvílích je důležitá nebeská vize. Víš, můžeme mít omezenou vizi (která není od Pána – jen tak mimochodem) nebo můžeme mít Jeho vizi, která způsobuje, že vidíme Jeho Boží nadpřirozený potenciál. Během těch let pastýřské služby jsem se soustředil hlavně na ovce v místní církvi, které jsem byl součástí. Také jsem začal rozumět tomu, že pro každého z nás jsou v Božím plánu různá období a různé úkoly. Jak už jsem řekl dříve – ta období a ty úkoly mají vliv nejen na naše osobní životy, ale ovlivňují nás i společně. A potom nám Bůh začal otevírat dveře pro službu v jiné zemi a já jsem se mohl ještě více těšit z toho, co jsem viděl v souvislosti s Jeho nadpřirozeným potenciálem.

Jak už jsem dříve řekl, v každé oblasti, do které mě Bůh povolal, mně dávala služba Bohu uspokojení. Přesto v nás Duch Svatý stále dává povstat touhám dosáhnout plného Božího potenciálu, haleluja! Během doby své pastýřské služby jsem neměl žádnou touhu ani opustit místní církev ani oblast, ve které jsme žili. Příležitost sloužit v místní církvi mě velice naplňovala a žádná jiná touha už neměla prostor se projevit. Ale Bůh mi dával postupně větší a větší touhu po zemi, ve které nyní žiji (Honduras). To způsobilo, že mě přestávala uspokojovat služba v naší místní církvi. Neměl jsem žádnou přirozenou touhu opustit svoji rodinu, místní církev, dům, zemi atd., ale viděl jsem (a nyní to vidím ještě víc), že abych mohl naplnit Jeho potenciál, musím být ochoten udělat, co řekne, když to řekne a udělat to tam, kde to řekne. Musím říct, že necítím, že bych se dostal na nějakou obzvlášť vysokou duchovní úroveň, přesto spolu s Pavlem říkám: „Ne že bych již dosáhl (ideálního stavu) anebo již byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil (pochopil a přivlastnil si) to, k čemu jsem byl uchvácen (a přivlastněn) Kristem Ježíšem (Mesiášem).“ (Filipským 3:12 Amp.) Právě v tuto chvíli si možná myslíš: „A co všechny ty chyby, ke kterým ses přiznal?“ Dovol mi, abych ti velmi upřímně řekl, že všechny mé chyby a omyly, které jsem udělal na své cestě za naplněním Božího plánu pro můj život, mi způsobily bolest a zármutek, ale chvála Bohu za to, že opravdu mohu říct znovu s Pavlem, že: „Bratři, já nemám za to, že bych již uchvátil (a přivlastnil si to), ale činím jediné (mám jedinou touhu): zapomínaje na to, co je za mnou, a vztahuje se k tomu, co je přede mnou, ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího povolání shůry v Kristu Ježíši.“ (Filipským 3:13-14 Amp.)

Vidíte, drazí milovaní, musíme se neustále dívat na nadpřirozený cíl, nadpřirozený potenciál nadpřirozeného organismu, jehož jsme součástí. Haleluja! Měl jsem tu výsadu a radost být svědkem tohoto nadpřirozeného procesu ve stovkách místních společenství, ve kterých jsem sloužil a sloužím v Kristově těle.

Co je to za proces? Zaprvé, v místních podmínkách jsou vždycky přítomny potřeby. Potom přichází Dobrá zpráva slavného evangelia. Potom jsou lidé proměněni Boží mocí. Potom dá Bůh povstat místnímu sboru. Potom začne a pokračuje proces vychovávání učedníků, jehož výsledkem je, že lidé jsou Duchem Svatým posílaníí ven z místního sboru, aby se celý tento nadpřirozený proces znovu opakoval. A to je to Velké poslání Pána Ježíše Krista. Sláva Bohu! Všechno to zní velmi jednoduše a ve skutečnosti to velmi jednoduché je, je to od začátku až do konce nadpřirozené a Boží.

Nemůžu dnes ukončit své svědectví, neboť Pán ještě neskončil se svými plány pro můj život, ale můžu říct, že Jeho plán bude tím nejlepším možným plánem pro můj život. Bude to nejlepší možný plán pro můj i pro tvůj život, pokud jen uvěříme nadpřirozenému potenciálu, který leží před námi. „Ale jak je napsáno: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani na lidské srdce nevstoupilo, to (všechno) připravil (stvořil a dal k dispozici) Bůh těm, kteří ho milují (vášnivě ctí, jsou mu bez váhání poslušní a uvědomují si užitek, který od Něho přijímají).“ (1. Korintským 2:9 Amp.) Dovolme Mu my, kdo jsme Jeho nadpřirozeným organismem, proudit a pracovat v nás a skrze nás tak, aby mohlo být dosaženo Jeho nadpřirozeného potenciálu k Jeho slávě a cti. Pane, staň se Tvá vůle na zemi tak, jak je v nebi. Amen.

Děkuji Ti, Nebeský Otče, za to, že mi zjevuješ tyto pravdy a uschopňuješ a inspiruješ mě k tomu, abych je zapisoval. Modlím se za každého člověka, který čte nebo četl tento spisek, aby slyšel, co Tvůj Duch říká Církvi. Děkuji Ti, Otče, že jsi umístil svého Syna a mého Pána jako Hlavu Tvé Církve a děkuji Ti, že On ji staví, i v tuto chvíli, aby byla Tvým slavným nadpřirozeným organismem, který bude naplňovat tvé nadpřirozené záměry tady na zemi až do konce věků. Pomoz nám, zmocni nás, vybav nás, abychom mohli proudit ve Tvém nadpřirozeném proudu Ducha Svatého a vykonat svůj díl při rozšiřování Tvého evangelia až na samý konec země. To se modlím ve jménu Ježíše. Amen.

Buddy Axley

9. března 1993

Valle de Angeles

Honduras

Doplňující slovo

1.března 1994

Už je to skoro rok, co jsem tento spisek dokončil, ale mezitím došlo k mnoha událostem, které se týkají toho, oč jsem se dosud s vámi podělil. Proto bych chtěl dodat následující:

Nacházíme se v posledních dnech věku církve a proto si všichni, kteří vážně hledáme Boha, uvědomujeme, že Bůh začíná na zemi jednat v mnoha směrech, zvláště pak ve svém Těle věřících. Nacházíme se ve dni závěrečných příprav, které do našich křesťanských životů přinášejí očišťování, přetavování a budování našich charakterů. A to se samozřejmě děje v obou rovinách – v osobní i ve společné.

Během posledních šesti měsíců považoval náš Pán Ježíš za nutné rozptýlit místní církev, které jsme byli dříve součástí a ze které jsme byli vysláni. Už jsem zmínil ve svém předcházejícím svědectví v části, která se zabývala nadpřirozeným potenciálem, že Pán tuto místní církev založil, rozvinul a používal po patnáct let jako součást svého velikého plánu a své strategie. Přesto však následkem nedostatku pokání jednotlivců i celého společenství považoval Pán za nutné odejmout z tohoto společenství svůj svícen. Tato událost všem zúčastněným, přede všemi však Pánovi,  přinesla zármutek, přesto považuji za užitečné se o ní s vámi podělit. Mám naději, že je vždy možné, abychom se poučili ze své neposlušnosti a tím umožnili Bohu, aby nás uzdravil a obnovil a znovu použil pro své království. Chceme-li dokončit náš běh s Bohem, musíme být ochotni být pokorní a upřímní.

Pro každou fázi vývoje a rozvoje církve máme pravidla z Božího slova. Je tomu tak, protože Církev Pána Ježíše Krista je stejná včera, dnes i navěky a to ve svém záměru i ve své vizi. Vyplývá to z toho, že Ježíš je stejný včera, dnes i navěky (Židům 13:8). Musíme věnovat pozornost Pánově radě, kterou nám udílí v Písmu s vědomím, že je pro nás dnes platná úplně stejně, jako když pro ně byla tehdy poprvé vyslovena v Duchu Svatém. Vždycky musíme slyšet, co Duch praví církvím (viz Zjevení 2:7,11,29; 3:6,13,22). Musíme být ochotni přezkušovat sami sebe a sledovat, zda nejsou naše roucha poskvrněná blátem viny – a pokud ano, rychle se rozběhnout s pokáním v našem srdci přímo k Pánovi a dovolit Mu, aby nám odpustil a očistil nás. Haleluja!

Podívejme se na poselství, které Ježíš poslal církvím ve Zjevení 2 a 3. Při svých vztazích s mnoha církevními skupinami v různých stádiích rozvoje jsem si všiml, že se na nich projevují stejné vlastnosti, o kterých můžeme číst v těchto verších. Dovolte mi pro začátek říct, že není sporu o tom, že v každé místní církvi, které Pán dává povstat, se ze začátku vždycky dějí dobré věci. Duše jsou zachraňovány, lidské životy se každodenně mění, ovoce Ducha se projevuje kamkoli se jen podíváme a dochází k růstu a dospívání a tím se ta církev neustále účastní Velkého poslání a rozšiřování Božího království na zemi. Možná si myslíš, že to tak půjde i dál, aniž bychom o tom museli mluvit. Ale mohu ti velmi upřímně říct, že když začne církev upadat do pastí a neduhů popsaných Pánem ve zmíněné části knihy Zjevení, mohou být záměry a vize, které Ježíš má pro místní část své církve, snadno a rychle zapomenuty.

Máme-li dosáhnout potenciálu, který pro nás křesťany má Ježíš, musíme do svých srdcí přijmout jedno klíčové slovo. Tím slovem je pokání. Není to jen slovo, je to čin. Toto slovo dal Pán Ježíš církvi tenkrát a dává jí ho i dnes – a vždy je spolu s ním od nás požadován nějaký čin. Pokání je odvrácení se od naší tělesné cesty k Boží nadpřirozené cestě. Je to změna. Znamená změnu našeho myšlení a našich postojů v Boží vůli a Boží záměry.

Ve shromáždění svatých jsou vždy poslušní lidé i ti neposlušní. Za každou cenu se musíme rozhodnout, že budeme poslušní Bohu a budeme činiteli Jeho slova, v našem případě té jeho části která se týká každodenního života v místní církvi. Ježíš je k nám velmi milosrdný a velmi trpělivý, ale nesmíme ignorovat ani odmítat Jeho varování, protože On bude mít vždycky poslední slovo ve všem, co se týká církve. Je to Jeho církev a člověk se bude muset podřídit tomu, že On je jejím Pánem tak jako tak.

Ve druhé a třetí kapitole Zjevení Ježíš jednoduše popisuje stav, ve kterém se nachází každá z tam zmiňovaných církví. Ukazuje, jakým způsobem by tyto církve měly jít dál nebo jakým způsobem by měly činit pokání, aby mohl být naplněn jejich účel a aby mohly přijmout svoji konečnou odplatu. Prosím, všimněte si, že Ježíš si na těchto církvích všímal i dobrých věcí, ale neospravedlňoval jimi špatné věci. I přesto jim připomínal jejich zodpovědnost za napravení těch špatných, aby mohly být bez přestání požehnané a Jím používané. Právě v tom jsme častokrát oklamáni. Chceme se soustředit jen na to dobré, co se děje. Chvála Bohu za to dobré, ale nejsme-li ochotni uznat, že uprostřed nás jsou věci, které se Pánu nelíbí, není to nic jiného, než naše pýcha.

Zjevení 2:1-7 (Prosím, přečti si.) poukazuje na stav místní církve v Efesu. Byla to církev, která v Duchu vykazovala až velkovýrobu aktivit a to s vytrvalým úsilím. Nestrpěla falešné posly a zlé lidi a nenáviděla falešná učení. Bez poklesnutí a únavy stála za jménem Ježíš. Ale mezi těmito pozitivními body Ježíš zmiňuje, že opustila první lásku a spadla z velké výšky. Ježíš je varoval, že pokud nebudou činit pokání a nevrátí se k prvním skutkům, přijde a pohne jejich svícnem ze svého místa. Možná jsi nikdy nestudoval, co je to svícen pro místní církev. Podle Zjevení 1:20 je svícnem sama místní církev. Jinými slovy se tu tedy říká, že pokud neučiníme pokání, Ježíš může ukončit své svolení k naší místní existenci. Někteří historici říkají, že v církvi v Efesu bylo až 40.000 lidí. To sám nevím, ale vím, že v Turecku, v místech, kde stávala efeská církev i těch dalších šest církví, dnes žádné místní církve nejsou. Ve skutečnosti je dnes v Turecku kázání evangelia a shromažďování zakázáno. Dnes v těch místech žije odpadlý národ. Pokud Ježíš varoval čtyřiceti tisícovou církev, aby činila pokání nebo…, co myslíš, že by řekl dnes nám?

Ve Zjevení 2:12-17 (Prosím, přečti si.) si Ježíš všímá, že církev v Pergamonu se pevně držela Jeho jména a nezapírala víru, dokonce i v místě uctívání satana. Navzdory těžké situaci, ve které se nacházela tato církev, která dovolila, aby se v ní šířila falešná učení, byla Ježíšem vyzvaná k pokání. Jinak by musel bojovat proti těm, kteří šířili tato falešná učení. Nikdo nemůže očekávat, že místní církev bude vzkvétat a bude požehnaná, pokud proti ní bojuje sám Pán.

Ve Zjevení 2:18-29 (Prosím, přečti si.) jedná Ježíš s církví v Thyatirech. Zde prohlašuje, že tato církev jednala ve víře, v lásce a vytrvalosti, že si v ní navzájem slouží a že dělají víc skutků teď  než dříve. To jsou určitě záslužné věci, že ano? Přesto mezi tím vším bylo něco pro Pána nesnesitelného. Nacházela se mezi nimi žena Jezábel, falešná prorokyně, která sváděla mnohé z této místní církve ze správné cesty. Pán nebude snášet, aby Jeho církev ovládaly bezbožné, destruktivní nebo rozvratné síly; a neměli bychom to snášet ani my. Dává nám čas k pokání, ale nedojde-li ke změně, pošle svůj soud. Mnohé církve dnes tolerují ve svém středu mnohé z těchto sil, protože mají strach, že by „ztratily členy“ atd. Musíme se pevně držet Pravdy až do Jeho příchodu. Amen!

Ve Zjevení 3:1-6 (Prosím, přečti si.) jedná Pán s církví v Sardách, která byla z velké většiny mrtvá, nebo duchovně spala. Jen nemnozí v této církvi zůstali bdělí a věrní Pánovi, ale Pán si toho všiml. Věřte mi, bratři a sestry, Pán Ježíš si všímá každého z nás jednotlivě, přestože jsme součástí místního shromáždění. Jednal s touto umírající a spící církví a společně jako celek ji povolával skládat účty. Také však rozlišoval každého jednotlivce a jeho roli, kterou hrál uvnitř té církve. Ať už jsme v jakémkoli prostředí, potřebujeme si umýt své ruce a očistit svá srdce a zůstat mu vždy věrní.

Ve Zjevení 3:14-22 (Prosím, přečti si.) nám Pán odhaluje ohavnou vlažnost církve v Laodikeji. Bohužel, dnes se stejná vlažnost vyskytuje v mnoha církvích. Jak můžeme vidět, vlažnost je důsledkem postoje soběstačnosti a uspokojení, které pocházejí od ďábla. Na tomto místě Pánova výzva k pokání zdůrazňuje Jeho velikou lásku k Jeho lidu a ukazuje nám Jeho důvod k napomínání, k napravování a k ukázňování. Pokud jen uslyšíme, co říká nám, své církvi –. ON NÁS CHCE DÁT VŽDYCKY DO POŘÁDKU!

Teď už můžeš vidět, proč Pán musí jednat s každou místní církví tak, jak to právě ona potřebuje. Také doufám, že sis všiml odměn, které má Pán pro ty, kteří Mu jsou věrní a kteří jsou rychlí k pokání. Haleluja! Věnuj trochu času tomu, aby sis o nich přečetl: Zjevení 2:7,11,17,26-28; 3:5,10,12,21.

Co nám to říká dnes? Myslíš, že máme i dnes stejné zodpovědnosti a povinnosti složit účty jako měly tyto církve? Věříme-li, že Boží slovo je platné a živé, mělo by usvědčovat našeho ducha, duši i tělo, že odpověď zní: ano. Proto Pán jedná s každou místní církví – abychom mohli uskutečnit Jeho záměry. Pokud na nějakém místě selžeme a nenaplníme Jeho záměry, nemá tam žádnou povinnost udržovat při životě místní církev. Můžeme tam tělesným způsobem udržovat určité věci, jako třeba otevřené dveře do nějaké budovy v době plánovaných shromáždění atd., ale už to nebude součástí Boží celkové strategie na zemi. Už nebude uprostřed shromáždění žádná přítomnost Ducha Svatého. Zůstane tu jen „ICHABOD.“ (Bůh odňal svoji přítomnost.)

Co se pak děje s údy takové místní církve a s lidmi, kteří žijí v místě, kde taková církev bývala? Jen sám Bůh zná srdce lidí, kteří byli v té církvi i těch mimo ni. Jedna věc je jistá. Přijetí či nepřijetí Boží vůle jednou místní církví Boha neomezuje v naplnění Jeho vůle. On slíbil, že evangelium bude kázáno po celém světě, všem národům a každému stvoření před tím, než přijde konec (Matouš 24:14). Zda určitá oblast slyšela dost, či nikoli – to ví jen sám Pán. Proto může rozptýlit jednu skupinu a na stejném místě dát povstat jiné; nebo se může pro tvrdost srdce na tom místě rozhodnout, že tam už žádná další nebude. Zdá se, že skrze Pánovo veliké milosrdenství zůstává na takovém místě vždy ostatek Božího lidu, který přináší svědectví Jeho jménu. Co se týče údů takové místní církve, Pán Ježíš, který je tím Velikým Pastýřem ovcí, je přemístí a obnoví tak, aby pro ně bylo možné dokončit svůj běh.

Dovolte mi znovu zdůraznit, že bez ochoty činit pokání z každé a ze všech věcí, které způsobují problémy v místní církvi, které jsme vydaní, není možné jít dál s Pánem a naplnit Jeho záměry pro naše životy. Budeme-li si myslet, že přechodem na jiné místo unikneme jednání Ducha Svatého v našich životech, budeme velmi oklamaní. Nakonec s námi bude jednat vždycky – buď skrze pokání nebo skrze ukázňování, nebo soud. Pamatujte si, že maličko kvasu prokvasí celé těsto (Galatským 5:9). Musíme se rozhodnout, že budeme stmeleni jako jeden kus těsta a nebudeme těmi, kteří stále působí problémy místní církvi. Buď těstem a nebuď kvasem! Amen!

Lidé, kteří byli Duchem Svatým vysláni ven z místní církve tak, jak jsme už jedenáct let vysláni my, mají určitou milost být stále mimo místní církev, které jsou součástí. To však v žádném případě neznamená, že by na ně nedopadly následky, které způsobí, nenaplní-li jejich mateřská místní církev Boží záměr. Budou trpět nedostatkem modlitby, souhlasu, podpory a pomoci, kterou by měli ze své místní církve dostávat. Bude jim chybět vzácné obecenství, které mívali, kdykoli se vraceli do své domovské oblasti. Budou jim chybět blízké vztahy, které mívali s tamějšími věřícími, ale podobně jako Pavel i my musíme dokončit svůj běh. Bůh je nám věrný podobně jako jsme věrní my jemu – ať už se stalo cokoli. Doufám, že všichni budeme moci říct spolu s Pavlem: „Bojoval jsem dobrý boj (důstojný a vznešený); běh jsem dokončil, víru jsem (pevně) zachoval. Nakonec je pro mě připravena (vítězná) koruna spravedlnosti (za to, že jsem šel a činil správně s Bohem), kterou mi dá v onen (veliký) den Pán, ten spravedlivý soudce; a nejen mně, ale i všem, kdo si zamilovali (a vítali) jeho příchod.“ (2. Timoteovi 4:7-8 Amp.)

Ještě jednou: můžeme dosvědčit, že rozptýlení naší místní církve – Antiochie – nás dočasně zanechalo s některými nenaplněnými potřebami. Přesto si stejně jako Pavel (jak ho vidíme v Písmu) užíváme obecenství, povzbuzení a pomoci od dalších místních sborů. A zdá se, že to od loňského rozptýlení naší mateřské církve stále roste. Přesto jsme měli starost o členy naší místní církve a zajímalo nás, jak a kam je Pán umístí. Viděli jsme, že ty bratry a sestry, kteří Ho hledali, umístil do zdravých sborů. Jsme si jisti, že cokoli chtěl Pán skrze ně uskutečnit v tom původním sboru, je s nimi schopen uskutečnit v budoucnu na jakémkoli jiném místě, kde se nyní připojují k novému sboru.

Za lidi z venkovské oblasti, ze které jsme vyšli, se stále modlíme, aby Pán otevřel jejich srdce pro Boha skrze mocné svědectví o Ježíši.

Selže-li některá část církve, neznamená to, že selhala celá církev. Máme veliké zaslíbení od původce a dokonavatele naší víry, Ježíše Krista, našeho Pána: „…na té skále postavím svou církev a brány pekla (ďábelského světa) ji nepřemohou (– nebo proti ní neobstojí).“ (Matouš 16:18b Amp.)

My jsme církev a kdykoli se ocitneme ve světě, měli bychom být Jeho zástupci. Pojďme se tlačit do nejvyššího povolání v Kristu Ježíši. Sláva Bohu!

Buddy Axley

Valle de Angeles

Honduras