POKÁNÍ DVEŘE DO SVOBODY

Buddy Axley

První vydání, prosinec 2002.

(Všechny verše ze Starého zákona jsou citovány z Bible kralické, verše z Nového zákona
jsou citovány z Nové Bible kralické; slova v závorkách přidaná do biblických veršů
jsou přeložena z anglického překladu Amplified Bible.)

Z anglického originálu „Repentance, The Door To Liberty“ přeložil Jan Talafant.
 

Obsah

            Předmluva
            Úvod          
            Úvaha první – Církev musí činit pokání, aby mohl činit pokání svět
            Úvaha druhá – Poselství evangelia je poselstvím o pokání
            Úvaha třetí – Je Boží vůlí pro každého, aby činil pokání?
            Úvaha čtvrtá – Bůh odmění pokání ze srdce
            Na závěr

Předmluva  

            Již několik let jsem měl velikou touhu vyjádřit se k jedné věci, kterou vnímám jako životně důležitou pro lidi této země – ať už ztraceni nebo spaseni naším Pánem. Věřím, že postupné jednání Ducha Svatého v mém vlastním životě pozdrželo vydání tohoto spisku na tuto dobu. Bůh touží konat své dílo v nás, aby mohl konat své dílo skrze nás. Haleluja! Součástí Jeho díla je pokání.

            Pokání by mělo být životním způsobem, nikoli jen prožitkem. O prožitek se bezpochyby jedná, a to o prožitek, který nutně potřebujeme, chceme-li poznat Ježíše Krista a Jeho vůli pro nás. Chceme-li však žít dlouhodobě ve svobodě a volnosti, musíme být vždy připraveni rychle činit pokání.

            Bohužel, ohledně pokání se šíří mnohé nepochopení i obavy. Přesto zůstává základem učení evangelia Ježíše Krista. Nesmíme proto dovolit neznámosti a lhostejnosti, aby omezovaly naše životní zkušenosti s Bohem. Ježíš řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ (Viz Jan 8:32). Chceme ty a já být svobodní? Pokud ano, musíme poznat pravdu; a součástí pravdy je pravda o pokání. Věřím, že pokání je bránou do svobody. Věřím, že brzo společně uvidíme, proč je tomu tak. Čti dál!

Úvod

            Je-li pokání bránou do svobody a cestou ven z otroctví, co to tedy je, jak můžeme porozumět jeho působení?

            Pokání je Božím nadpřirozeným působením, které přináší nadpřirozenou změnu, vždy však vyžaduje jednání z naší strany. Pokání je krokem ve víře, který nás vede ke smíření s Bohem. Pokání je změnou myšlení a postoje, je odlišným způsobem uvažování. Je změnou myšlení k lepšímu, k myšlení Božímu. Je to pro nás možné, neboť máme mysl Kristovu. (Viz 1. Korintským 2:16). Budeme-li přemýšlet zbožné myšlenky stejné jako Kristus, bude to mít vliv na celou naši bytost. „Jak člověk přemýšlí ve svém srdci, takový je“ (Přísloví 23:7). Pokání znamená mít v nenávisti náš hřích minulý i současný a obrátit se zády k tomu, co se nelíbí Pánu. To je pokání!

            Pojďme se podívat na seznam Kristových učení tak, jak se nacházejí v Židům 6:1-6. Nalézáme zde: pokání z mrtvých skutků, víru v Boha, učení o křtech, vzkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a věčný soud. Věříme, že je nutné mít víru v Boha? Boží slovo nám v Židům 11:6 říká, že bez víry je nemožné se líbit Bohu. Věříme, že je důležité být pokřtěn ve vodě a také  Duchem Svatým a ohněm? Ježíš nám jasně říká, že potřebujeme obojí, abychom mohli žít vítězný život jako Jeho svědkové. Věříme v užitek vzkládání rukou na nemocné, aby byli uzdraveni, a bratry a sestry, aby mohli přijmout duchovní dary a potvrzení svých povolání? Bible nás napomíná, abychom tak činili. Věříme tomu, že budeme vzkříšeni z mrtvých, pokud zemřeme před příchodem Pána? Zajisté se jedná o jedno z nejdražších zaslíbení věčného života. Věříme, že přijde věčný soud? Bůh říká, že každý člověk ve svůj čas zemře a potom přijde soud.

            Jak vidíš, Pavel nesnižoval význam těchto učení. Napomínal nás, abychom stavěli, dospívali a rostli na těchto základech, ne abychom je odhodili. Ve skutečnosti nás varuje, abychom neodpadávali od světla, od nebeského daru Ducha Svatého, od Božího slova a Boží nadpřirozené moci a znovu nekřižovali Božího Syna a nepůsobili Mu veřejnou hanbu. Taková tvrdost a necitlivost může způsobit, že se staneme neschopnými obnovy skrze pokání a tím si znemožníme vstup do svobody našeho Pána.

            Pokání z mrtvých skutků – skutků těla, které nepřinášejí nic než pocit marnosti a otroctví – je zde zmíněno na prvním místě, mezi věcmi, které bychom měli dělat. Bůh nás chce svobodné a plné života v Duchu! Amen! Kde je Duch Páně, tam je svoboda!

Úvaha první
Církev musí činit pokání, aby mohl činit pokání svět

            Jsem si vědom, že i my, jako církev, máme jisté nesrovnalosti ve vztahu k pokání. Ačkoli bychom měli přijímat Boží odpuštění a jeho výhody, upadáme zpět do otroctví a následků naších hříchů – nežijeme-li nepřetržitě podle zásad pokání. Pavel nám říká skrze poselství Galatské církvi: „Proto stůjte v té svobodě, ke které nás Kristus vysvobodil, a nezaplétejte se znovu do otrockého jha“ (Galatským 5:1).

            Duch Svatý, který přebývá uvnitř každého věřícího, s námi navázal intimní vztah a chce nám zjevovat Boží vůli. V Janovi 16 můžeme vidět, co Ježíš říká: „Jestliže totiž neodejdu, nepřijde k vám (do úzkého obecenství s vámi) Utěšitel (Poradce, Pomocník, Obhájce, Přímluvce, Posilovatel, Společník); jestliže však odejdu, pošlu ho k vám. A on, až přijde, bude světu podávat důkaz o hříchu, o spravedlnosti (upřímnosti srdce a správném postavení vůči Bohu) a o soudu (usvědčovat ho a odhalovat)“ (verš 7-8). Co je naší zodpovědností, usvědčuje-li nás Duch Svatý z hříchu?

            Zaprvé, musíme jako věřící uznat, že je možné, že v našem životě je hřích. Podívejme se do 1. Jana 1:8: „Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe (a svádíme se z cesty) a není v nás (nepřebývá v našich srdcích) pravda (obsažená v evangeliu).“

            Zadruhé, musíme jednat – učinit pokání a vyznat náš hřích. „Uznáme-li však dobrovolně, že jsme zhřešili a vyznáváme-li své hříchy, Bůh je věrný a spravedlivý (přiznává se ke své vlastní přirozenosti a svým zaslíbením), aby nám odpustil hříchy (odstranil naši bezzákonnost) a očistil nás vždy od veškeré nepravosti – od všeho, co není v souladu s Jeho vůlí, záměrem, myšlenkami a skutky“ (verš 9).

            Všimněte si, že následující verš 10 znovu opakuje varování, abychom nepřehlíželi hřích v našich životech. „Řekneme-li (prohlásíme-li), že jsme nehřešili, protiřečíme Božímu slovu a děláme z něj (z Boha) lháře a jeho slovo v nás není – v našich srdcích se nenachází nadpřirozené poselství evangelia.“

            Pokrytectví přivede člověka k pádu! Když my, jako církev, svými ústy kážeme evangelium, ale náš každodenní život je v rozporu se slovy evangelia, jsme pokrytci. Většina lidí světa touží hluboko uvnitř po svobodě od otročení hříchu. Jako církev jsme byli vysvobozeni z okovů hříchu drahou krví Ježíše. A to je nepohnutelnou pravdou evangelia i zákonem, a přesto se to neděje automaticky. Vyžaduje to z naší strany skutek pokání. Pokání je bránou do svobody a únikovým východem z vězení.

            Některé věci je nutné dělat, pokud nechceme podlehnout sebeklamu. „Buďte však vykonavatelé slova a nejen jeho posluchači, kteří klamou sami sebe“ (Jakub 1:22). Jakub také říká: „Kdo však pečlivě nahlédl do dokonalého zákona svobody a zůstává věrný v něm a vytrvale do něho hledí – kdo není nepozorný a zapomnětlivý posluchač, ale aktivní a poslušný vykonavatel skutku - ten bude blažený v tom, co dělá – ve svém poslušném životě“ (Jakub 1:25).

            Můžeš vidět zmatek způsobený rozporem mezi životním způsobem člověka, který ostatní volá k pokání, ale sám udělat pokání odmítá? 1. Jan 1:6 říká: „Řekneme-li, že s ním máme spoluúčast a užíváme si s Ním společenství, a žijeme, jednáme a chodíme ve tmě, lžeme a nežijeme ani nečiníme pravdu (evangelia).“ Všimni si zde použitých slov: „žijeme, jednáme a chodíme ve tmě“. Podívejme se, co o jiném způsobu života a chození naproti tomu říká následující verš: „Žijeme-li a chodíme-li však (skutečně) ve světle, jako on je ve světle, máme (opravdové a neporušené) společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje (odděluje) od veškerého hříchu i viny – udržuje nás očištěné od hříchu v každé jeho podobě.“

            Nyní se podívejme do Římanům 8. kapitoly na to, co se tu píše o chození a životě ve svobodě: „A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha. Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti“ (verše 1-2).

            Pravdou je, že pokud nechodíme, nemluvíme, nepřemýšlíme a nejednáme v souladu s Duchem Svatým a nejsme Jím vedeni, hřešíme proti Pánu i proti lidem kolem nás. Nejednáme-li s hříchem podle duchovních zásad, upadáme pod satanovo odsouzení. Díky Bohu za pokání, vyznání a odpuštění, které nás vysvobozují z  odsouzení. Haleluja!

            Dovolte mi, abych se s vámi podělil o obrázek, který mi před mnoha lety dal Pán a který mi moc pomohl v mém chození s Bohem.

(Dílo Ducha Svatého)
Usvědčení–pokání–vyznání–odpuštění–svoboda–společenství
ã
Hřích
ä
Žádné pokání–odsouzení–vina–otroctví–oddělení
(Dílo satana)

            Všimni si, že každý jednotlivý krok vede v obou případech ke krokům dalším. Odpovíme-li ve kterékoli chvíli našeho života Bohu pokáním, začne v našem životě dílo Ducha Svatého, které způsobí obnovení, jak jsme právě viděli. Rozhodneme-li se Duchu Svatému neodpovědět, automaticky tím otvíráme dveře satanovi, který nás povede přímo dolů do otroctví, izolace a do oddělení od jediného zdroje svobody, od Ježíše Krista.  

            Vzpomeň si, už dříve jsem řekl, že pokání je změnou smýšlení a postoje takovým způsobem, že přijímáme na danou situaci stejný názor, jaký na ni má Bůh. Podíváme-li se znovu do Římanům 8, uvidíme, že: „Neboť smýšlení těla je smrt, ale smýšlení Ducha je život a pokoj“ (verš 6). Také si povšimni jakým způsobem zákon Ducha života v Kristu Ježíši působí na naše smrtelná těla a uvádí je do poddanosti Bohu: „Jestliže tedy Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha přebývajícího ve vás“ (Římanům 8:11).

            Pokání je začátkem nadpřirozeného řetězce následků, které nám přinášejí všechny dobré věci, jež skutečný život nabízí, a k tomu svobodu v Ježíši Kristu. Haleluja!

            Jde tu o to, že pokud my, jako Boží lid, neučiníme pokání a nepoddáme se Duchu Svatému, nemůžeme předat světu kolem nás svědectví o svobodě, která se nachází v Kristu. Bible říká: „Ten Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda“ (2. Korintským 3:17). Také bychom měli vidět, že kde je Pánův Duch uhašován a odmítán, tam žádná svoboda není.

            Ježíš se dostával pravidelně do střetu s náboženskými lidmi jeho dnů a to především kvůli jejich pokrytectví. Pamatuj, že pokrytectví je jednu věc říkat, ale jinou dělat. Pokrytec vyžaduje určitý životní standard od ostatních, ale sám podle něho nežije. Ježíš o pokrytectví řekl: „Na Mojžíšově místě se posadili zákoníci a farizeové. Proto plňte a zachovávejte všechno, cokoli vám řeknou, abyste zachovávali, ale nejednejte podle jejich skutků, protože oni mluví, ale nejednají (Matouš 23:2,3). Ježíš v této kapitole opakovaně nazývá tyto stejné lidi pokrytci.

            Jsme jako křesťané Bohem povoláni ve jménu Ježíše Krista svědčit ostatním. Jak to máme dělat, aby to neslo ovoce? Mnozí z nás nalezli svůj způsob, jak lidem svědčit, ale pokud součástí našeho svědectví není život v souladu s našimi slovy, jsme pokrytci. Bohužel svět kolem nás je schopen rychle rozeznat pokrytectví v našich životech a to ho může odvrátit od našeho Pána a Spasitele.

            Církvi, žijme a choďme v pokání, aby ti kolem nás odpověděli na evangelium a na usvědčení Duchem Svatým, učinili pokání a prošli touto bránou do svobody. Amen!

Úvaha druhá
Poselství evangelia je poselstvím o pokání

            Poslední starozákonní prorok Jan Křtitel, který připravoval cestu pro příchod Ježíše a který také prohlásil, že Ježíš je Mesiáš, kázal a vyhlašoval jen jediné poselství. Poselství pokání. Jan také křtil křtem pokání ty, kteří jeho zprávu přijali. V Matouši 3:8 varoval nějaké pokrytce a dal jim najevo, že pokání musí být zjevné na základě ovoce pokání. Jak všichni víme, to, že litujeme svých hříchů, chyb a špatností, nás od nich nevysvobodí. Proto opravdové pokání, opravdové pokání podle evangelia, musí být prokázáno svým ovocem. Ježíš později řekl, že strom poznáme podle ovoce. „ Poznáte je podle jejich ovoce… Tak tedy každý dobrý strom nese dobré ovoce a špatný strom nese zlé ovoce. Dobrý strom nemůže nést zlé ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce“ (Matouš 7:16-18). Ježíš i Jan prorocky kázali evangelium Nové smlouvy, která ještě nebyla dokonána.

            Když se Ježíš po 40 dnech vrátil z pouště, jeho prvním poselstvím bylo poselství o pokání. „Od té doby začal Ježíš kázat. Říkal: „Čiňte pokání, protože nebeské království se přiblížilo“ (Matouš 4:17). „A když byl Jan uvězněn, Ježíš přišel do Galileje a kázal evangelium Božího království. Říkal: Čas se naplnil a Boží království se přiblížilo. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Marek 1:14,15). Ježíš kázal evangelium pokání.

            Ježíš je jedinými dveřmi, kterými můžeme vejít do života, svobody a skutečného štěstí. Ježíš řekl: „Já jsem dveře. Kdokoli vejde skrze mne, bude spasen a bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl a zabíjel a ničil; já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojně“ (Jan 10:9-10). Haleluja! Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14:6). Ještě jednou chci říct, že Ježíš je naší jedinou nadějí a chceme-li od Něho přijmout nesmírné bohatství nebeských věcí, musíme dbát na to, o čem je opravdu zpráva evangelia. A ona je zprávou o pokání. Vstupme tedy touto branou, či dveřmi, které nám opatřil sám Ježíš.

            Během své pozemské služby Ježíš dával svým učedníkům pokyny, co a jak kázat a jak sloužit. Sám jim v tom šel příkladem. V Markovi 6 vidíme, co jim řekl o jejich službě: „Potom k sobě svolal dvanáct učedníků a začal je vysílat po dvou. Dal jim moc nad nečistými duchy…  A tak vyšli a kázali, aby lidé činili pokání. Vymítali mnoho démonů a mnoho nemocných mazali olejem a uzdravovali“ (verše 7,12,13).

            Jednu z posledních věcí, kterou Ježíš řekl svým učedníkům o jejich zodpovědnosti naplnit velké poslání, můžeme číst v Lukáši 24:46-47: „A řekl jim: Tak je to napsáno a tak musel Kristus trpět a třetího dne vstát z mrtvých a v jeho jménu musí být kázáno pokání a odpuštění hříchů všem národům počínaje od Jeruzaléma.“ K tomu došlo po Ježíšově smrti, pohřbu a vzkříšení a pokání tak bylo ustanoveno součástí právě uzavřené Nové smlouvy.

            Ve Skutcích 2 vidíme, že na den Letnic sestoupil Duch Svatý a naplnil všechny, kteří byli shromážděni v horní místnosti. Petr potom kázal zprávu o pokání. To byl počátek mnoha obrácení ke Kristu a počátek novozákonní církve tak, jak ji známe dodnes. Petr toho dne mluvil v novém a čerstvém zmocnění z výsosti a svou řeč ukončil mocnou výzvou: „Čiňte pokání a ať se každý z vás pokřtí ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha Svatého“ (Skutky 2:38). Všimni si, že pokání bylo prvním krokem, ke kterému je Petr vyzval, aby mohli být vysvobozeni od hříchu. Petrovi položili velmi hlubokou otázku: „Co máme dělat, bratři?“ (Skutky 2:37). Pokání je bránou k odpuštění hříchů a darem Ducha Svatého. Sláva Bohu! To je svoboda!

            Ve Skutcích 3 Petr znovu postavil lidi před pravdu evangelia. Vyzval je, aby činili pokání a přijali následné požehnání: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře a aby poslal Toho, který vám byl předem kázán, Ježíše Krista“ (verš 19-20).

            Ve Skutcích 17 Pavel mluvil k lidem v Aténách a vysvětloval jim evangelium Ježíše Krista. Uvědomoval si jejich neznámost i to, že měli mnoho bohů, přesto je vyzval k pokání. Řekl jim: „Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní přikazuje lidem, aby všichni všude činili pokání“ (verš 30). Jak vidíš, chceme-li sloužit evangeliem Ježíše Krista, měli bychom kázat, aby všichni všude činili pokání.

            Během svého setkání se staršími církve v Efezu Pavel připomínal, že musel Židům i Řekům předat svědectví o pokání k Bohu a o víře v Pána Ježíše Krista (viz Skutky 20:20-21). Ve Skutcích 26 Pavel také směle mluvil ke králi Agrippovi o své poslušnosti nebeské vizi. Můžeme zde číst výčet událostí z kapitoly 9, kde se Pavel setkal s Ježíšem na cestě do Damašku. Měl nebeské vidění, které oslepilo jeho přirozené oči, srazilo ho na zem a přivedlo ho k pokání, aby se mohl stát vyvolenou nádobou pro Pána. Víme, že později byl Ananiáš poslán, aby sloužil Pavlovi (tehdy ještě zvanému Saul) a potvrdil záměr jeho nadpřirozeného setkání s Pánem Ježíšem. Ananiáš prorocky sdělil Pavlovi, že přinese jméno Ježíš pohanům, králům i dětem Izraele. Jak se s tím Pavel vypořádal? Ještě jednou se podívejme na to, co řekl králi Agrippovi: „Proto jsem, králi Agrippo, nebyl neposlušný tomu nebeskému vidění, ale oznamoval jsem nejprve těm, kdo jsou v Damašku, a potom v Jeruzalémě i po celé judské zemi, i pohanům, že mají činit pokání, obrátit se k Bohu a dělat skutky odpovídající pokání“ (Skutky 26:19-20).

            Ježíš nám ve svém varování církvím v Asii připomíná, že budeme skládat účty z toho, zda jsme byli, či nebyli poslušní evangeliu. Jsme-li poslušní, líbí se Mu to, jsme-li neposlušní, nikoli. Ježíš nás povolává k pokání z neposlušnosti. Ve druhé a třetí kapitole Zjevení můžeme vidět, že únikovou cestou ze vzpoury, lhostejnosti, lenosti, pýchy a vlažnosti je pokání. O poselstvích k těmto církvím budeme více mluvit později.

Úvaha třetí
Je Boží vůlí pro každého, aby činil pokání?

            Odpověď na tuto otázku se nachází v 2. Petrově 3:9: „Pán neotálí s naplněním svého slibu, jak si někteří myslí, ale je k nám trpělivý, neboť nechce, aby někteří zahynuli, ale aby všichni došli k pokání.“

            Zabývali jsme se pravdou o poselství evangelia pokání a jeho nevyhnutelnosti k dosažení svobody. Dává-li nám Bůh znát svoji vůli a svůj záměr, činí tak, protože ví, co je pro nás nejlepší. On je milujícím Otcem, je plný milosrdenství, soucitu a trpělivosti. Nechce se na nás dívat, jak hyneme, žijeme v otroctví a trpíme kvůli nespravedlnosti. On nás nesráží ani na nás rychle neposílá svůj soud, ale je pomalý k hněvu a rychlý k tomu nás obnovit, když uděláme pokání.

            Podívejme se blíže na to, jak se Boží milosrdné srdce odkrývá v Židům 4: „Neboť Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč; proniká až k rozdělení duše a ducha, i kloubů a morku v kostech, a rozsuzuje myšlenky i záměry srdce. Není stvoření, které by před ním bylo skryté, ale všechno je nahé a obnažené před očima toho, jemuž musíme složit účet“ (verše 12-13). Tyto verše by nám měly ukázat, že je-li Ježíš naším Pánem, On sám, který je Živým slovem, bude pronikat až do našeho nejhlubšího nitra a Jemu budeme muset složit účet. Všechno v našich životech, všechny naše činy, postoje i myšlenky jsou nahé a obnažené před Jeho slovem a Jeho Duchem. To se vztahuje i na věci, o kterých si myslíme, že jsou tajné a skryté. On nás zná a zkoumá až do hloubky, protože nám chce pomoci od našich slabostí a vysvobodit nás z každého otroctví. Haleluja!

            „Poněvadž tedy máme velikého nejvyššího kněze, který prošel nebesa – Ježíše, Božího Syna – držme se toho vyznání. Nemáme totiž nejvyššího kněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl ve všem pokoušen podobně jako my, avšak zůstal bez hříchu“ (Židům 4:14-15). Něco pro nás velmi důležitého bychom zde měli vidět. Pokušení není hřích. Je však příležitostí, či otevřenými dveřmi, které k hříchu vedou. Vzpomeň si, že Ježíš několikrát čelil velkým pokušením. Na poušti ho pokoušel osobně satan a později musel v Getsemanské zahradě čelit ukřižování a smrti na kříži. Víme, že těmto pokušením nepodlehl, ale vzepřel se ďáblovi na poušti i v zahradě. Rychle odhalil, že myšlenka, která vstoupila do Jeho mysli, je dalším pokusem znemožnit uzavření Nové Smlouvy. Řekl: „Avšak ne, co já chci, ale co chceš ty“ (Marek 14:36). Ježíš nikdy nezhřešil! Díky Bohu. On je naším dokonalým zástupcem a obětí za hřích, protože ač pokoušen ve všem stejně jako my, nikdy nezhřešil!

            Je také Nejvyšším knězem, který je skrze svoji krev naším prostředníkem na pravici Otce. V Židům 4:15 můžeme číst, že rozumí naším slabostem a cítí s námi a touží po tom, abychom přijali pomoc, jsme-li v pokušení. „Přistupme tedy se smělou důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost k přijetí včasné pomoci“ (verš 16). Ježíš nás volá s otevřenou náručí, abychom přišli k Němu a přijali pomoc. Abychom takovou pomoc mohli přijmout, musíme dělat pokání. Musíme se odvrátit od pokušení, obrátit se zády ke dveřím, které vedou k hříchu a s kajícím se srdcem přijít k Ježíši. Tehdy od Něho přijímáme milost, moc a milosrdenství a vcházíme do svobody, která je pro nás připravena. Sláva, haleluja!

            Ve světě je rčení, s jehož pomocí se lidé snaží uniknout nutnosti čelit realitě. Říkají: „Co bylo dřív, slepice nebo vejce?“ Kdybychom se jen krátce zamysleli, viděli bychom, že odpověď je prostá. Bůh stvořil slepici a ta snesla vejce. Totéž platí i o duchovním principu pokání. Nejdříve musíme dělat pokání, potom nám Pán odpouští a očišťuje, uzdravuje, vysvobozuje a obnovuje nás. Spasení skrze Pána Ježíše Krista  je velmi široké a ve skutečnosti v sobě zahrnuje odpověď na každou potřebu, jakou jen můžeme mít. Pokání je bránou do svobody! Boží vůlí je, abychom činili pokání, a mohli být svobodní. Amen!

            Bůh si přeje, aby všichni činili pokání, protože mezi lidmi nikoho neupřednostňuje. Chce spasit, uzdravit, vysvobodit a zachránit každého. „neboť to je dobré a vzácné v očích našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy“ (1. Timoteovi 2:3-4). Pamatuj, že pravda nás vysvobodí.

            Petr byl v Kornéliově domě ohromen Božím milosrdenstvím vůči pohanům (viz Skutky 11). Skupině židovských křesťanů svoji zkušenost popsal takto: „Jestliže jim tedy Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, kdo jsem byl já, abych mohl zabránit Bohu? Když to tedy uslyšeli, upokojili se a začali slavit Boha se slovy: Tedy i pohanům dal Bůh pokání k životu!“ (Skutky 11:17-18).

            Ježíš řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem totiž volat spravedlivé, ale hříšné k pokání“ (Matouš 9:12-13). Bůh chce pomoct každému, proto volá všechny hříšné k pokání. Mnozí se mylně domnívají, že je to od Boha tvrdé, když vyžaduje od lidí, aby činili pokání, jako první krok k jejich spasení, ale ve skutečnosti je to laskavé a milosrdné.

            Pavel napsal římské církvi dopis, který potvrzuje, jaká Boží přirozenost opravdu je. V Římanům 2 Pavel varuje před těmi, kteří zatvrzují svá srdce a žijí dál v hříchu. Takový člověk bude nakonec trpět pod Božím soudem. „Víme přece, že Boží soud proti těm, kteří dělají takové věci, je podle pravdy. Domníváš se tedy, ó člověče, který soudíš ty, kteří provozují takové věci, a přitom děláš totéž, že ty unikneš Božímu soudu? Anebo pohrdáš bohatstvím jeho laskavosti, shovívavosti a trpělivosti? Nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání? Ale ty podle své tvrdosti a nekajícího srdce sám sobě shromažďuješ hněv ke dni hněvu a zjevení spravedlivého Božího soudu“ (Římanům 2:2-5).

            Jsou chvíle, kdy i my, ačkoli jsme Božími dětmi, sklouzneme do hříchu a nejsme poslušní Bohu. Mluví se tu o tom, abychom v takové chvíli nezatvrzovali svá srdce, protože laskavý, milosrdný a dobrý Bůh nás touží vést k pokání. Pokání zavírá dveře satanovým plánům a otvírá dveře do svobody našeho Pána. Pamatuj si, že Boží vůlí je, abychom činili pokání a nezahynuli.

            Mnohokrát jsme viděli, že ti, kteří měli odsuzující postoje, nespravedlivě kritizovali a pomlouvali, byli překážkou lidem toužícím po očištění a obnovení u Pána. Takové postoje a skutky jsou v rozporu s Božím srdcem. Ježíš svým učedníkům řekl: „Dávejte na sebe pozor. Kdyby však proti tobě zhřešil tvůj bratr, pokárej ho, a bude-li toho litovat (činit pokání), odpusť mu. A kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát za den by se k tobě obrátil se slovy: Je mi to líto (činím pokání), odpustíš mu“ (Lukáš 17:3-4).

            Musíme si položit otázku. Proč bychom neměli chtít odpustit člověku, který činí pokání, a být mu tak pomocí k obnovení jeho vztahu k Bohu? Pokud věříme, že Boží vůlí je, aby všichni činili pokání a aby nikdo nezahynul, proč bychom neměli vůči druhým reagovat podle Boží vůle? Ježíš řekl: „Blaze milosrdným, neboť jim se dostane milosrdenství“ (Matouš 5:7).

            Viděli jsme lidi, kteří na veřejnosti pokrytecky zesměšňovali druhé kvůli jejich hříchu, a později byli sami veřejně usvědčeni ze stejného hříchu. O Božím spravedlivém soudu čteme v Římanech 2:1: „Proto nemáš výmluvu, ó každý člověče, který soudíš, neboť v čem soudíš jiného, v tom odsuzuješ sám sebe, poněvadž ty, který soudíš, děláš totéž.“

            Podívejme se na další napomenutí, které jasně ukazuje na Boží milosrdné srdce a na jeho touhu vidět, jak činíme pokání. V této části Písma Pavel mluví ke svému spolupracovníkovi Timoteovi o zodpovědnostech Božího služebníka. „ A Pánův služebník se nemá hádat, ale má být ke všem laskavý, schopný vyučovat, snášenlivý, s krotkostí napravující ty, kdo se stavějí na odpor. Snad jim Bůh dá pokání, aby poznali pravdu a probrali se z ďáblovy pasti, neboť jím byli chyceni, aby činili jeho vůli“ (2. Timoteovi 2:24-26).

            Bůh nám říká, abychom s veškerým svým úsilím pomáhali ostatním lidem ven z ďáblovy pasti na svobodu. Jak? Tím, že jim ukážeme, že jejich cesty jsou špatné? Ano! Ale dej si pozor na to, jaký máš při tom postoj. Musíme mít trpělivý, tichý a jemný postoj, abychom mohli radit nebo napomínat zmatené, zklamané, ustrašené, poražené a chycené v pasti. Naším cílem by mělo být zjevené vítězství pravdy, které uvolní místo pro pokání. Haleluja! Boží vůlí je, aby všichni byli vysvobozeni ze zajetí hříchu a byli svobodní. Sláva Bohu!

            V Lukáši 15 jsou dvě podobenství, na kterých Ježíš ukazuje, jaký význam přikládá pokání samo nebe. Pán zde používá jako příklad hledání jediné ztracené ovce na poušti a opuštění devadesáti devíti ovcí, které jsou v bezpečí. Také jako příklad používá ženu, která měla deset stříbrných. Když jeden z nich ztratila, hledala ho tak dlouho až ho našla. V obou případech nalezení, jak ztracené ovce, tak i ztracené mince, tu byla veliká radost. Podobně můžeme vidět, jak obrovskou radost přináší nebi, když jediný člověk činí pokání. „ Říkám vám, že tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují… Říkám vám, že tak je radost před Božími anděly nad jedním hříšníkem, který činí pokání“ (Lukáš 15:7,10).

Úvaha čtvrtá
Bůh odmění pokání ze srdce

            Pojďme se touto myšlenkou zabývat. Hřích má své následky, zatímco pokání má svoji odměnu. Pavel se ve svém dopise korintské církvi sdílel s další důležitou myšlenkou o zbožném zármutku a zbožném soužení. Je velmi důležité, abychom rozuměli rozdílu mezi soužením, které je důsledkem chyb, jichž jsme se jako lidské bytosti dopustili, a které způsobuje, že se stydíme nebo je raněna naše pýcha a mezi soužením, které přichází, když si uvědomíme, že jsme zarmoutili Ducha Svatého. Bůh není původcem smutku, bolesti, soužení, žalu ani podobných věcí. Bůh je původcem radosti, uzdravení a štěstí. Pokud jsme na Pána citliví, odpovíme na zarmoucení Ducha Svatého v nás pokáním. Pavel řekl: „Nyní se raduji, ne protože jste byli zarmouceni, ale protože jste se zarmoutili k pokání (které vás obrátilo k Bohu). Zarmoutili jste se totiž podle Boha (tak jak Bůh chtěl), takže jste kvůli nám v ničem nepřišli ke škodě… Zármutek, který je podle Boha, přece působí pokání vedoucí ke spasení (a vysvobození od zla), jehož nelze litovat…“ (2. Korintským 7:9-10a). Haleluja!

            Podívejme se na odměny, které nám v tomto případě pokání přináší. Je to spasení a vysvobození od zla! Bůh to způsobil, aby nás zachránil. Je to Boží cesta ven z nástrah hříchu! Bratři a sestry, pokud budeme na základě zbožného zármutku činit pokání, nikdy toho nebudeme litovat! Pavel dál vysvětluje následky zármutku světa. „Zármutek světa (beznadějný žal charakteristický pro pohanský svět) však působí (plodí) smrt (a smrtí končí)“ (2. Korintským 7:10). Věřím, že je to úzce spjato se satanovým dílem odsouzení. Odsouzení přináší vinu za chyby, omyly a hříchy, které jsme spáchali. Jak unikneme této vině a odsouzení? Unikneme skrze pokání. Amen!

            Dovolte, abych s vámi sdílel znovu duchovní obrázek, který jsem v tomto spisku zmínil již dříve. Nečiníme-li pokání, jsme vedeni do světské a lidské viny, zármutku a žalu světa a potom hlouběji do odsouzení, do otroctví a nakonec do oddělení od Boha i od našich bratrů. Činíme-li pokání, jsme vedeni k vyznání, odpuštění a do svobody a dále do obecenství s Bohem a s lidmi kolem nás. To je odměna! Svoboda a obecenství! Drazí přátelé, potřebujeme dovolit, aby skrze usvědčení Ducha Svatého přišel tento nebeský zármutek, a vedl nás do pokání. Zármutek a lítost z toho, že jsme byli přistiženi a odhaleni není ničím jiným než sebelítostí. Bůh nechce, abychom litovali sami sebe. Chce nás požehnat a dát nám odměnu, odpovíme-li Mu pokáním.

            Ježíš poslal velmi jasné poselství o pokání sedmi církvím v Asii. Nachází se ve druhé a třetí kapitole knihy Zjevení. Zde je možné jasně vidět spravedlivý Boží soud. Tato varování před soudem jsou vždy doprovázena zaslíbeními o odměnách v případě, že církve učiní pokání. Mnozí z nás nejsme ochotni uznat autoritu Ježíše Krista v Jeho církvi. My, věřící, jsme Jeho církví, jakkoli se vzájemně lišíme a kdekoli na zemi se nacházíme. Potřebujeme si uvědomit, že Ježíš nás volá k pokání, protože nás miluje. Volá nás k pokání, abychom byli schopni naplnit naše zbožné záměry, a aby nás mohl odměnit podle toho, jak si to zasloužíme. Také potřebujeme vidět, že Bohu se není možné posmívat nebo Ho zneuctívat, a to v žádné oblasti našeho života. Máme-li Boží bázeň, úctu a respekt, budeme rychlí k pokání. Bez Boží bázně se nám může stát, že padneme do rukou Božího soudu. „Známe přece Toho, který řekl: Má je pomsta, já odplatím, praví Pán, a znovu: Pán bude soudit svůj lid. Je hrozné upadnout do rukou živého Boha!“ (Židům 10:30-31)

            Připomeňme si, že všechny místní církve, které patří Ježíši, budou skládat účty právě Ježíši. On je Hlavou církve. Bohužel existují místní skupiny, patřící člověku, který nechce uznat skutečnost, že Ježíš je Pánem. Na takových místech pokání není ani kázáno ani činěno. Takoví lidé od Něho odměnu nedostanou. Odměna je jen pro ty, kteří činí pokání. Tuto pravdu potřebujeme přijmout jednou a provždy.

            Když nás Pán volá k pokání, není to nutně proto, že bychom nedělali nic, co by se Mu líbilo. Právě naopak, volá nás k pokání, abychom byli svobodní a oslavovali v našich životech Jeho jméno víc a víc.

            Také si pamatujme, že Pán je spravedlivým soudcem. Jeho jednání vůči nám bude záviset na míře našich hříchů, společných i soukromých. Je to znovu a znovu potvrzováno ve druhé a třetí kapitole Zjevení. Ježíš byl také rychlý k tomu uznat a poctít skutky spravedlnosti a víry. Můžeme zmínit některé z mnoha skutků, které se Pánovi líbí. Jsou to: trpělivost, vytrvalost, věrnost; stálost v soužení, v pronásledování a pod falešným obviněním pro Něho; odmítání falešných poslů a učení; láska, víra a služba naplno; ochraňování Jeho slova a vyhlašování Jeho jména. V některých z těchto církví Pán našel chyby, které také rychle konfrontoval. Několik jich vyjmenujme: ztráta první lásky k Němu, strach a obavy, uvolnění cesty nebo přijetí falešného učení nebo falešných učitelů, tolerování falešných proroků a svůdných duchů, duchovní lenost a nedbalost, nedokončování díla služby, pýcha, sebeoklamávání a vlažnost. Ježíš měl na tyto nemoci společný lék: Pokání!

            Zde jsou některé z Jeho konkrétních výzev k pokání: Čiňte pokání a vraťte se ke Mně; buďte věrní až na smrt; probuďte se a připomínejte si, čemu jste byli vyučováni; a konečně, ty, které miluji, napomínám a trestám a volám, aby horlivě činili pokání.

            V případě neuposlechnutí Pánových výzev k pokání nás čekají neblahé následky. Moji přátelé, nikdy nesmíme ignorovat, že Boží soudy přijdou. Z celého svého srdce věřím, že Bůh své soudy odkládá a soudí, až když všechny ostatní výzvy k nápravě neuspěly. On je však všemohoucím Bohem a takové právo i výsadu má. Musíme této pravdě rozumět! Ježíš svým církvím řekl: Čiňte pokání, nebo… Ježíš i nám dnes říká: Čiňte pokání, nebo budete muset trpět následkem své neposlušnosti. Jedné z církví řekl: „Jinak k tobě brzy přijdu a pohnu tvým svícnem z jeho místa, nebudeš-li činit pokání“ (Zjevení 2:5). Jinými slovy říká, že jeho ruka bude odňata z této místní církve a ta už nebude moci jednat pod Jeho mocí ani Jím být vedena. Řekl: „Čiň pokání. Jinak k tobě brzy přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst“ (Zjevení 2:16). Znamená to, že Ježíš vyčistí svoji církev, odsekne a oddělí od ní veškerou špínu a nečistotu. Přijde si pro slavnou církev bez vrásky a poskvrny. Sláva Bohu.

            Ježíš také mluvil o duchu Jezábel v církvi: „A dal jsem jí čas, aby činila pokání ze svého smilstva, ale ona pokání nečinila. Hle, já ji uvrhnu na lůžko a ty, kteří s ní cizoloží, do velikého soužení, nebudou-li činit pokání ze svých skutků; a její děti zahubím smrtí. A všechny církve poznají, že já jsem Ten, který zkoumá mysl i srdce, a odplatím vám každému podle vašich skutků“ (Zjevení 2:21-23). Všimni si, že Ježíš varuje před následky těchto hříchů, přesto však nechává místo pro pokání.

            Na jiném místě říká: „Pamatuj tedy, jak jsi přijal a slyšel mé slovo; zachovávej je a čiň pokání. Pokud však nebudeš bdít, přijdu na tebe jako zloděj a nebudeš vědět, ve kterou hodinu na tebe přijdu“ (Zjevení 3:3). Ježíš říká, aby ses probudil a nebyl v poslední hodině přistižen spící na stráži.

            Jiné z těchto církví Ježíš řekl: „A tak, že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst“ (Zjevení 3:16). Bratři a sestry, měli bychom vystřízlivět, když slyšíme taková slova! Poslechněte si tohle: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v ten den řeknou: Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony a nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků? A tehdy jim vyznám: Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě, vy, kdo konáte nepravost!“ (Matouš 7:21-23). Pokud nám tato Ježíšova slova připadají zvláštní nebo nepříjemná, je to jistým znamením toho, že potřebujeme činit pokání, potřebujeme být vysvobozeni a vstoupit do radosti našeho spasení.

            Ve Zjevení 3:19 Ježíš zdůrazňuje, že nás kázní, napomíná, vychovává a volá k pokání, protože nás miluje. Jsem vděčný za tuto část Písma, protože jen potvrzuje, že Boží srdce je k nám plné lásky a Bůh touží po tom, abychom se měli dobře. „Já všechny, které (draze a opravdově) miluji, napomínám a trestám (oznamuji jim jejich chyby, usvědčuji je – tj.) kárám a vychovávám. Rozhorli se tedy (vážnou a vroucí horlivostí) a čiň pokání – (měň své myšlení i postoje)“ (Zjevení 3:19).

            Podívejme se ještě jednou na odměnu, kterou má Bůh pro ty, kteří činí pokání. Věřím, že tím budeme povzbuzeni k okamžitému pokání více než kdy dřív. Amen! Tyto odměny jsou popsány také ve Zjevení 2 a 3. Jsou to: Možnost jíst ze stromu života, který je v ráji; přijmout korunu života; uniknout zhoubě a nebezpečí druhé smrti; přijmout skrytou manu a bílý kamének s novým jménem; přijmout spravedlivou odplatu za své skutky a svoji věrnost; přijmout moc panovat nad národy; být zachován od hodiny zkoušky, pokušení a pronásledování, která má přijít na zem; být učiněn sloupem v Božím chrámu; mít na sobě napsáno jméno svého Boha a města svého Boha; sedět spolu s Ježíšem na Jeho trůnu. Haleluja! Haleluja! Haleluja! Haleluja! Díky Pane za tvé odměny! My chceme činit pokání!

            Pokud vám to nestačí, poslouchejte, co Slovo říká ve Zjevení 3:20 těm, kteří odpoví na Ježíšovo zaklepání na dveře. To jsou ty dveře do svobody! To jsou ty dveře pokání. „Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli by uslyšel (a poslouchal) můj hlas (a věnoval mu pozornost) a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet (jíst) a on se mnou“ (Zjevení 3:20).

            Můžeme vidět, že pokání otevírá dveře, dveře do svobody a dveře do obecenství se samotným Pánem Ježíšem? Jak slavná odměna!

Na závěr

            Ježíš nás miluje! Proto nás volá k pokání. Amen! Skrze pokání Ježíš v našich životech mocně jedná: zachraňuje nás, uzdravuje nás, vysvobozuje nás, obnovuje nás a naplňuje každou naši potřebu. Když přijde na Boží milosrdenství, máme všichni krátkou paměť. On nám nepřetržitě pomáhá a zachraňuje nás, ale když nás usvědčí z hříchu a volá k pokání, zapomínáme na to, že je to stále stejný Pán. Uvědomme si, že Pána zarmucuje, když přijímáme to, co chceme, ale odmítáme to, co potřebujeme. Ježíš nás varuje před možným soudem, budeme-li brát jen to, co chceme a pohrdat věcmi, které od Něho potřebujeme. „Tehdy začal vyčítat městům, ve kterých se stalo nejvíce jeho zázraků, že nečinila pokání: Běda tobě, Korozaim, běda tobě, Betsaido! Vždyť kdyby se zázraky, které se dějí u vás, staly v Týru a Sidonu, dávno by v pytlovině a v popelu činili pokání. A tak vám říkám: Týru a Sidonu bude v soudný den lehčeji než vám“ (Matouš 11:20-22). Bůh je Bohem zázraků, znamení a divů. Své nadpřirozené skutky činí proto, aby ukázal svoji moc a lásku lidem, kteří to potřebují a přivedl je k sobě. Jeho slovo je sice potvrzováno divy a znameními, ale On nechce, abychom běhali po světě a hledali jen znamení. Touží po tom, aby v nás hořelo poselství evangelia. Touží po tom, abychom slyšeli Jeho volání po pokání.

            Ježíš všude kázal pokání, a také vyučoval a uzdravoval ty, kteří k Němu přišli. Když potřebujeme uzdravení, většinou pro ně běžíme k Pánu velmi rychle. Pro pokání už tak rychle neběžíme.

            Někteří Ježíše pokoušeli, když chtěli, aby dokázal, kým je, tím, že jim ukáže znamení. „Tehdy mu někteří ze zákoníků a farizeů odpověděli: Mistře, chceme od tebe vidět nějaké znamení. On jim ale odpověděl: Zlé a cizoložné pokolení vyhledává znamení, ale žádné znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka Jonáše. Neboť tak, jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Muži z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť po Jonášově kázání činili pokání, a hle, zde je někdo víc než Jonáš“ (Matouš 12:38-41). Máme velkého Boha. Boha, který nás miluje víc než kdokoli jiný. On je pomocí, která je vždy po ruce ve chvíli potřeby. Je přítomný, když potřebujeme činit pokání, a laskavě a se soucitem nás do něho vede. Haleluja!

            Přijímat z Božích nadpřirozených darů je nádherné, ale je také potřeba dovolit Bohu, aby v našich životech nesl ovoce. Ježíš touží po tom, abychom nesli ovoce, které zůstane. Součástí tohoto ovoce je i ovoce pokání. Pamatuj, že v Matouši 3:8 se píše o tom, že musíme nést ovoce odpovídající našemu pokání. V Janovi 15 Ježíš řekl: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic. V tom bývá oslaven můj Otec, když nesete mnoho ovoce; a budete moji učedníci“ (verše 4,5,8).

            „Zůstávat v Něm“ znamená poddávat se Mu, zaslíbit se Mu a žít podle toho. Poddáváme se Mu, jsme Mu zaslíbení a žijeme podle našich slibů, které jsme Mu dali? Pán říká, že bychom Ho měli milovat celou naší myslí, duší, srdcem a silou. Moji drazí milovaní, pokání je změnou našeho myšlení, našich postojů a vyžaduje použití veškeré síly, kterou jsme od Boha dostali. Jen tak můžeme odvrátit naše jednání i naši tvář od hříchů v našem životě. Musíme přiložit naše srdce k volání, které vychází z Božího srdce, k volání po pokání. Bůh ví, že bojujeme, abychom mohli činit pokání, proto nám pomáhá svojí milostí a nadpřirozenou mocí. Pečlivě pozoruje naše reakce na jednotlivé situace v našich životech. Ježíš řekl: „Ale co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl: Synu, jdi dnes pracovat na mou vinici. On odpověděl: Nechce se mi, ale pak si to rozmyslel a šel. Potom přistoupil k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: Já půjdu, pane, ale nešel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli? Řekli: Ten první“ (Matouš 21:28-31). Opravdovým pokáním není jen služba rtů, ale rozhodnutí srdce. Pamatuj, Ježíš je Pánem těch, kteří činí vůli nebeského Otce.

            Pokání je rozhodnutím a krokem víry. Není možné ho činit v těle, jedná se o náš nadpřirozený skutek. Bůh za nás činit pokání nemůže. Jen my můžeme činit pokání sami za sebe. Jedná se o čin naší vůle podřídit se vůli Boží.

            Dovol mi uzavřít prohlášením, že chceme-li žít ve větší a větší svobodě, musíme být víc a víc ochotni činit pokání. Přátelé, musíme se to postupně naučit. Je třeba, abychom se naučili, že Bůh nechce, abychom své hříchy omlouvali, ale abychom z nich činili pokání. Jen tak můžeme být svobodní a žít již na této zemi ve vítězství.

            Pokání je jedním z klíčů k Božímu jednání v posledních časech. Budeme jeho součástí? Toužíme-li v něm mít svůj díl, pojďme horlivě a s nadšením činit pokání. Buďme svobodní, abychom Mu mohli sloužit v těchto posledních časech. Sláva buď Ježíši!

S naléhavostí,  

Buddy Axley
Září 1997