NEODPUŠTĚNÍ
NEODPUSTITELNÝ
HŘÍCH?
Buddy
Axley
První vydání, červenec 2003.
(Všechny
verše ze Starého zákona jsou citovány z Bible kralické, verše z
Nového zákona
jsou citovány z Nové Bible kralické; slova v závorkách přidaná do
biblických veršů
jsou přeložena z anglického překladu Amplified Bible.)
Přeloženo
z anglického originálu „Unforgiveness, An Unforgiveable Sin?“
OBSAH
Předmluva
Úvod
Následky
neodpuštění
Boží
láska, řešení pro neodpuštění
Konfrontace
v duchu odpuštění
Na
závěr bratři
PŘEDMLUVA
Věřící
i nevěřící mají mnoho otázek ohledně hříchu a odpuštění:
„Který hřích je největší?“ „Který hřích je nejhorší?“
„Který hřích, nebo které hříchy jsou tak špatné, že by mi
je Bůh nikdy nemohl odpustit?“ Takové otázky běžně trápí
mnoho lidí.
Bůh,
náš nebeský Otec, odpouští navěky všechny hříchy všech lidí
skrze Pána Ježíše Krista, pokud jen činí pokání, vyznají své
hříchy a pak přijmou Jeho odpuštění a budou Mu věřit. On
je ochoten odpustit, pokud jsme ochotni se Jeho milostí odvrátit od
svých hříchů a skrze víru se s Ním smířit. Jan Křtitel
představil Ježíše, Mesiáše, těmito slovy: „Hle, Beránek
Boží, který snímá hřích světa.“ (Jan 1:29)
Potom
není důležité, který hřích je příliš velký, nebo příliš
hrozný, ale je před námi jiná otázka: „Poddáme se evangeliu,
Božímu slovu a Jeho vůli, abychom skrze to
mohli přijmout Jeho slitování a odpuštění?“
Jsme si
vědomi naší potřeby, aby nám Bůh skrze krev Ježíše odpustil,
aby nás očistil a aby nás uzdravil? Jak bychom tedy mohli odmítnout
a nepoddat se jeho vůli, když nám přikazuje, abychom odpustili
ostatním? Nezasluhují si stejnou věc, kterou nám Bůh tak milostivě
daroval? Když učedníci
požádali Ježíše, aby je naučil, jak se mají modlit, zmínil také
princip modlitby, kterým bychom se měli při modlitbě řídit i my.
Tím principem je odpuštění. „A odpusť nám naše hříchy; neboť
i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám (ubližuje nám
nebo nám činí zle)…“ (Lukáš 11:4 AMP) V Matouši 6:12 Ježíš
říká: „A odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili
(opustili, prominuli a nechali být dluhy; a vzdali se zášti vůči)
našim dlužníkům.“ (AMP) Všimněme si, že Ježíš říká:
„Odpusť nám; neboť i my odpouštíme každému.“ „Odpusť nám,
jako i my jsme odpustili.“ „Odpouštíme každému“ a
„odpustili jsme“ by měl být náš neustálý postoj i skutek.
Je
neodpuštění neodpustitelným hříchem? Když budeme dál společně
hledat Pána, věřím, že nám dá odpověď. Chceme-li odpuštění
od Boha, musíme dávat odpuštění ostatním lidem. Sám Pán určil
tuto podmínku: Abychom mohli přijmout odpuštění od Boha, musíme
odpouštět ostatním. Neodpustíme-li ostatním, neodpustí On nám.
Ale odpustíme-li ostatním, ochotně dá i nám své odpuštění. A
právě v tom je klíč pro šťastný a naplněný křesťanský
život ve svobodě a ve vítězství.
ÚVOD
Skutek
odpuštění je skutkem Boží lásky. Bůh nám odpustil skrze svou
nekonečnou, božskou lásku; a právě skrze tuto Boží lásku,
kterou On vložil do nás, můžeme odpustit druhým. „…v našich
srdcích je rozlita Boží láska skrze Ducha Svatého, který nám
byl dán.“ (Římanům 5:5) „Ovocem Ducha (Svatého) je pak láska,
…“ (Galatským 5:22)
Když
skutečně věříme, že nás Bůh miloval tolik, že poslal Ježíše,
aby nás zachránil, vykoupil a odpustil nám naše hříchy tím, že
prolil svoji drahocennou krev, začínáme si uvědomovat tu ohromnou
důležitost odpuštění. Věřím, že pro tu obrovskou cenu, kterou
Ježíš zaplatil za naše odpuštění a pro tu velikou lásku Otce k celému
lidstvu, není možné, abychom žili v jednotě s Kristem a
zároveň přitom byli pokrytci, kteří odmítají odpustit druhým.
Proto Ježíš řekl: „Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky,
odpustí váš nebeský Otec i vám. Ale jestliže lidem neodpustíte
jejich prohřešky, pak ani váš Otec neodpustí vaše prohřešky vám.“
(Matouš 6:14-15)
Když
budeme společně hledat Boha, uvidíme zcela jasně, že k tomu,
aby nám Boží odpuštění přineslo užitek a bylo pro nás bezpodmínečné,
musí být bezpodmínečné i naše odpuštění druhým. Také uvidíme,
že odpuštění druhým není dobrovolné, ale je to příkaz Pána
Ježíše Krista platný pro všechny. On chce, abychom odpuštění
dali a odpuštění přijali, abychom tak mohli být osvobozeni k
životu, jednání a přebývání v Něm. (Viz Skutky 17:28)
Dovolte
mi opět zdůraznit, že odpuštění je nadpřirozený, Boží
skutek, který může být uskutečněn pouze Jeho milostí, láskou a
mocí. Mnozí lidé, kteří lehce a radostně
přijali tuto nadpřirozenou lásku Boha Otce skrze Jeho Syna
Ježíše Krista, se pokoušejí odpustit druhým jen skrze svoji přirozenou
sílu. Když vynakládáme své vlastní úsilí na to, abychom někomu
odpustili, můžeme se velice rychle zklamat a odradit. To je také důvod,
proč v případech, kdy nejsme závislí na Boží lásce a víře,
nejsme schopni odpustit. Stejné pravidlo platí, když žádáme druhé
o odpuštění a přitom nepocítíme, že to skutečně udělali.
Nezapomeňme, že žijeme vírou, ne našimi city a pocity, proto odpuštění
musí být uděleno i přijato vírou. Vím, že je dokonce možné,
že věřící, kteří vyznávají své hříchy Pánu, nejsou
schopni přijmout Boží odpuštění, protože nemají víru v to,
že Bůh touží a je ochoten jim odpustit. „Vyznáváme-li však své
hříchy, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy
a očistil nás od veškeré nepravosti.“ (1 Janův 1:9)
A On chce, abychom i my byli věrní v odpouštění druhým.
Neodpuštění vůči druhým je hřích! Pokud si držíme a přechováváme
neodpuštění vůči komukoli, žijeme v hříchu! Pokud
chceme přijmout Ježíšovo odpuštění, musíme tento hřích
vyznat a učinit z něho pokání!
On je věrný, aby nám odpustil! Amen
Uvědomme
si, že musíme odpustit druhým a začněme to dělat ve jménu Ježíše!
„A všechno, cokoli děláte slovem nebo skutkem, všechno to čiňte
ve jménu Pána Ježíše a děkujte skrze něj Bohu a Otci.“ (Koloským
3:17) Těm, kteří potřebují naše odpuštění, potřebujeme říct:
„Odpouštím ti ve jménu Ježíše!“ Když žádáme druhé, aby
odpustili nám, měli bychom říct: „Odpusť mi ve jménu Ježíš!“
Když nám druzí řeknou, „odpouštím ti“, potřebujeme říct:
„Přijímám tvoje odpuštění ve jménu Ježíš!“ Díky, Otče!
NÁSLEDKY
NEODPUŠTĚNÍ
V 18. kapitole Matouše položil Petr Ježíši otázku, která
Ho přivedla k tomu, že nám dal další důležitou lekci
o odpuštění. Petr chtěl vědět, jestli Pána dostatečně uspokojí,
když bratrovi, který proti nám zhřeší, odpustíme až sedmkrát.
Ježíš mu odpověděl způsobem, který ukazuje, že bychom měli
druhým odpustit tolikrát, kolikrát to bude potřebné. Ježíš řekl:
„Neříkám ti, že až sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
(verš 22) Věřím, že to znamená, že není žádné omezení pro
to, kolikrát máme odpustit. Slyšel jsem někoho vyučovat o tom, že
původní jazyk zde vyjadřuje, že Ježíš měl na mysli, abychom
odpustili 490krát v jednom dni stejný hřích. To ukazuje na
nekonečné a neustálé odpuštění. Sláva Bohu!
Ježíš
dále používal toto pravidlo odpuštění v podobenstvích o
Nebeském království. Prosím vezměte si chvilku času na přečtení
Matouše 18:23-35. Po přečtení této pasáže můžeme vidět, na
co toto podobenství ukazuje. Máme zde služebníka, který svému pánovi
dluží v přepočtu asi 300 milionů korun. Svého pána
poprosil, aby mu tento obrovský dluh odpustil. Jeho pán prokázal
veliké milosrdenství a dluh mu odpustil. Ihned po tom šel tento služebník
za svým spoluslužebníkem, který mu dlužil v přepočtu 600
korun, a vymáhal jejich vrácení. Protože mu však nemohl jeho 600
korun vrátit, ten služebník, kterému bylo odpuštěno 300 milionů,
ho uvrhl do vězení pro dlužníky. Když o tomto neodpouštějícím
postoji služebníka, kterému bylo odpuštěno, uslyšel pán, přikázal,
aby ho vydali katům, dokud sám všechno nezaplatí. Ježíš potom
řekl: „Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze
srdce neodpustíte svému bratru jeho prohřešky.“ (verš 35)
Mělo
by nám být naprosto jasné, že cena, kterou Ježíš zaplatil za naše
odpuštění daleko přesahuje tři sta milionů korun. Ve skutečnosti
ji nelze vyvážit penězi. … Pečlivě si všimněte, jaké následky
mělo neodpuštění na život služebníka. Byl předán katům a uvržen
do vězení. Když odmítneme odpustit ostatním, má satan otevřené
dveře do našich životů. Jsme trápeni a upadáme do všech
druhů spoutanosti. Pokud nejsme rychlí k odpouštění, nemůžeme
zažívat svobodu ani pokoj, přestože pro nás Ježíš obojí
zaopatřil.
Ve
20. kapitole Janova evangelia mluvil Ježíš ke svým učedníkům o
odpuštění, anebo zadržení něčích hříchů. Stalo se to hned
po tom, co jim řekl: „Pokoj vám“, a vdechl do nich Ducha
Svatého, aby tak mohli být obživeni Jeho novým životem. První věc,
se kterou Ježíš jednal u svých učedníků, potom co vstoupili do
Jeho království, bylo odpuštění druhým lidem. Říká se tu:
„Ježíš jim tedy znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mě poslal
Otec, i já posílám vás." A když to pověděl, dechl a řekl
jim: "Přijměte Ducha Svatého. Komukoli odpustíte hříchy, těm
jsou odpuštěny; komukoli je zadržíte, těm jsou zadrženy."“
(Jan 20:21-23) Mocí Ducha Svatého jsme schopni odpustit druhým a
uvolnit je ze spoutanosti, kterou přineslo neodpuštění nejen na ně,
ale i na nás.
Podobnou
věc řekl Ježíš Petrovi v 16. kapitole Matouše, potom co měl
Petr zjevení, kdo vlastně Ježíš je. „Dám ti klíče nebeského
království, a cokoli svážeš na zemi, bude už svázáno v nebi, a
cokoli rozvážeš na zemi, bude už rozvázáno v nebi.“ (verš
19) Přestože tento verš má hlubší význam, zůstaňme zaměřeni
na předmět neodpuštění. Toto místo říká, že bychom měli
druhé uvolnit z jejich hříchů skrze odpuštění a říká
také, že můžeme zadržet hříchy druhých a svázat jejich i
naše životy skrze neodpuštění. Musíme si uvědomit, že to, co děláme
tady na zemi, má jednoznačné následky
v nebeské oblasti. Skrze Krista přebývajícího v nás
vložil Bůh do našich životů autoritu spoutat nebo rozvázat, zadržet
či odpustit. To by mělo do našich životů přinést novou úroveň
Boží bázně. Musíme si uvědomit, že máme zodpovědnost odpustit
druhým, aby mohli být osvobozeni jak oni, tak i my sami. Nezneužívejme
naše královská práva tím, že budeme spoutávat druhé i sebe
neodpuštěním. Spoutejme ďábla, aby neměl přístup do našich životů
a životů druhých a uvolněme druhé i sebe do Pánovy radosti a
pokoje skrze to, že budeme mít ducha lásky a odpuštění.
Haleluja!
Byli
jsme povoláni k životu víry, který žil Ježíš. On nám dal ve
svém jménu autoritu a chce abychom mluvili k horám v našich
životech a uvrhli je do moře. Chce abychom přijali tehdy, když se
modlíme, věříme a nepochybujeme v našem srdci, abychom
obdrželi to, co řekneme. Najdeme to potvrzeno v Markovi
11, verších 22-25. Musíme však přijmout také další princip,
který je součástí modlitby víry a to je odpuštění. Ježíš řekl:
„A když se postavíte k modlitbě, odpouštějte, pokud máte
něco proti někomu, aby i váš Otec v nebesích odpustil vaše prohřešky
vám.“ (verš 25) Neodpuštění blokuje modlitbu víry a ruší naši
moc a autoritu v Pánu. Ježíš spojil dohromady víru a odpuštění
a my bychom to měli udělat také. Pamatuj si, že „víra
pracuje skrze lásku“ a odpuštění je také skutkem lásky skrze víru.
Amen!
Pavel vytrvale jednal s tělesnými postoji a skutky církve v Korintu.
V 11. kapitole 1.Korintským se jeho napomenutí týká nevhodného
připomínání Pánovy smrti, kdy jedli chléb a pili z kalicha
nehodně. Skrze toto místo nám Duch Svatý říká, že potřebujeme
náležitě rozeznat a docenit Kristovo tělo a musíme být ochotni
správně rozsuzovat sami sebe. Nesmíme být pokrytci a vysmívat se
tomu úžasnému odpuštění, které nám Pán daroval skrze svoji
smrt na kříži. Když se ve společenství svatých účastníme
oslavy Večeře Páně a přitom si držíme vůči někomu neodpuštění,
přinášíme na sebe soud a odsouzení. „Proto jsou mezi vámi
mnozí slabí a nemocní a mnozí usínají.“ (1. Korintským
11:30) Tento verš v rozšířeném překladu Bible říká:
„Ta (nedbalá a nehodná účast) je důvod, proč mnozí z vás
jsou slabí a mdlí; a celkem hodně z vás upadlo do spánku
smrti.“ V 1. Janově, 5. kapitole najdeme jiné varování,
které se týká hříchu vedoucího k fyzické smrti. „Kdyby někdo
viděl svého bratra (věřícího), jak hřeší hříchem, který
není (nevede) k smrti (zhašení života), ať se modlí a (Bůh)
dá život – ano, udělí život všem těm, jejichž hřích není
(nevede) k smrti. Je hřích (který vede) k smrti: Neříkám,
aby se někdo modlil za ten. Každá nepravost je hřích, a je hřích,
který (nevyžaduje) smrt – z toho může být činěno
pokání a může být odpuštěn.“ (1. Janův 5:16-17 AMP)
Dovolte
mi vám něco říct z hloubi mého srdce: pokud se pokoušíme žít
s neodpuštěním v našich srdcích, jsme náchylní k
slabostem, nemocem a smrti. Modlili jsme se za mnoho lidí, hodně z nich
byli křesťané, kteří zažívali slabosti, nemoci, deprese, útlaky
a někteří byli dokonce v sevření smrti. Se vší lítostí,
kterou v tomto okamžiku v sobě mám, zde musím smutně
konstatovat, že hlavní příčina problému mnoha těchto trpících
lidí byl kořen hořkosti, zloby, urážky a neodpuštění.
Moji
vroucně milovaní přátelé a bratři, zastavme to utrpení pro
nespravedlnost. Přestaňme ničit sami sebe skrze následky neodpuštění,
ale radši žijme a choďme ve světle, stejně jako On a mějme
pravé a neporušené obecenství s Pánem i mezi sebou navzájem.
Potřebujeme prosit Boha Otce, aby nás očistil krví Ježíše
Krista od hříchu neodpuštění. Prosím! Rozhodni se ve svém srdci
právě teď učinit pokání a
požádej Pána, aby ti odpustil a dal ti toho správného ducha.
Ducha odpuštění! Amen!
BOŽÍ
LÁSKA, ŘEŠENÍ PRO NEODPUŠTĚNÍ
Podívejme
se na to, co v nás opravdu Boží láskou je, a co v žádném
případě Boží láskou není. Pomůže nám to vidět, že lék na
neodpuštění se nachází v Boží lásce projevené v nás
a skrze nás. Boží láska je podrobně popsána a vyjádřena v 1. Korintským
13 (podle AMP). Podle Božího slova, které zde můžeme číst, nic
nemáme ani nejsme považováni za užitečné pro Pána, pokud v našich
životech nepůsobí jeho láska (viz verše 1-3). „Láska je trpělivá
(vytrvalá), je dobrotivá…“ (verš 4). Nemluví to o tom, jak se
chováme k lidem? „…není hrubá… (verš 5). Držíme-li si
vůči někomu neodpuštění, budeme se k němu chovat hrubě.
„…neuráží se, nedá se vydráždit, nevzteká se…“ (verš
5) Všechny tyto věci jsou projevy neodpuštění. „…nevede si žádné
seznamy zla spáchaného proti ní ani mu nevěnuje pozornost…“
(verš 5). To je možné jedině skrze odpuštění těm, kteří nám
činí zle. „…Láska snáší všechno, co přichází, je vždy připravena
věřit tomu nejlepšímu o každém člověku… a všechno vydrží
(a nezeslábne)…“ (verš 7).
Neodpouštíme-li
rychle ostatním, je pro nás nesnadné vypořádat se záležitostmi
života. Život se stane břemenem a my slabými a ztrápenými,
nemocnými a unavenými, zklamanými a znechucenými. Nejsme-li někomu
ochotni odpustit, nemůžeme v něm vidět to nejlepší; spíše
to nejhorší. Zakoušíme-li ve svých životech takové věci, je to
neklamným znamením toho, že si vůči ostatním držíme neodpuštění.
Bude-li neodpuštění v našich životech zůstávat, nakonec přeroste
v čirou nenávist. „Řekne-li někdo: "Miluji
Boha"
a nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo totiž nemiluje svého
bratra, kterého viděl, jak může milovat Boha, kterého neviděl?“
(1. Janův 4:20) Láska nikdy nepřestává. Haleluja! Chceme-li
chodit v lásce, nikdy nepřestaneme odpouštět!
Odpuštění
je Boží příkaz, ne volba. „Kdo říká: "Znám ho," a
nezachovává jeho přikázání, je lhář a není v něm pravda.
Kdokoli však zachovává jeho slovo, v tom Boží láska opravdu došla
k dokonalosti. Podle toho víme, že jsme v něm. Kdo říká, že zůstává
v něm, ten má také chodit tak, jak chodil on.“ (1. Janův 2:4-6)
Jak
chodíme a mluvíme? Nechodil snad Ježíš v odpuštění a
nepromlouval odpuštění? Byl ukřižován jako nevinný. Byl falešně
obviňován a urážen, lhali o něm, připravovali na něj léčky,
byl trápen a vysmívali se mu. Přes všechny tyto věci nám dal
nejvyšší příklad odpuštění, když visel na kříži. Řekl:
„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!“ (Lukáš
23:34) Štěpán řekl, když byl kamenován: „Pane, nepočítej jim
tento hřích!“ (Skutky 7:60) Jsme připraveni takto mluvit k Pánu
o těch, kteří nám dělají něco špatného? Jsme připraveni shlédnout
z našich malých křížů a odpustit jim z našich srdcí,
která jsou naplněna Boží láskou? Můžeme skutečně říct s Pavlem:
„Jsem ukřižován s Kristem; žiji tedy již ne já, ale žije
ve mně Kristus. A život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře
v Božího Syna, který si mě zamiloval a vydal sám sebe za mne.“
(Galatským 2:20) Bůh nám skrze svého syna Ježíše Krista
odpustil všechny věci až na věky.
Pojďme žít život víry v Něj. Pojďme chodit v lásce
a dávat odpuštění druhým neomezeně. Zadarmo a štědře
jsme přijali, pojďme také zdarma a štědře dávat.
V
Galatksým 5 najdeme další silné vyučování o lásce a varování
před svárem a nenávistí. Pamatuj si, že dlouhotrvající
neodpuštění vede k nenávisti. „Vy jste přece povoláni do
svobody, bratři; jenom tu svobodu nemějte za záminku pro tělo, ale
v lásce služte jedni druhým.“ (verš 13)
Dovoluje nám naše svoboda chodit v neodpuštění? Ano,
naši svobodnou vůli můžeme použít k tomu, abychom
neodpustili, to nás pak ale uvrhne zpět do spoutanosti a otroctví.
Ta svoboda, pro kterou nás Kristus osvobodil je k tomu, abychom
si sloužili navzájem v Jeho lásce. „Vždyť celý Zákon se
naplňuje v jednom slově, totiž v tomto: „Budeš milovat svého
bližního jako sám sebe.“ „Když se však navzájem koušete a
požíráte, dejte pozor, abyste se vzájemně nepohltili!“
(v.14-15) Pokud,
obzvlášť v Kristově těle, selžeme v odpuštění,
tento nedostatek lásky způsobuje zkázu církve. Podle mého pozorování
kvůli neodpuštění přestalo nést ovoce více místních církví,
než z jakéhokoli jiného důvodu. Když budeme dále pokračovat
v této kapitole, uvidíme, že mnohé ze skutků těla jsou zakořeněny
v neodpuštění. „Skutky těla jsou ovšem zjevné. Jsou to:
… nepřátelství, sváry, …žárlení, hněvání, soupeření,
roztržky, … ti, kdo takové věci dělají, nebudou dědici Božího
království.“ (v.19-21) Nezapomeň,
že naše dědictví v Ježíši je Jeho Království. On nám
ho dal, ale my ho musíme přijmout a žít v něm. „Vždyť
Boží království není pokrm a nápoj, ale spravedlnost, pokoj a
radost v Duchu Svatém.“ (Římanům 14:17)
V tomto poselství církvi Galatským, v 5. kapitole, čteme,
“…ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost,
laskavost, dobrota, věrnost, krotkost, zdrženlivost … A ti, kdo
jsou Kristovi, ukřižovali své tělo s vášněmi a žádostmi.
Jsme-li živí Duchem, pak také Duchem choďme.” (v.22-25) Pokud žijeme
a chodíme Duchem, žijeme a chodíme v duchu odpuštění a
radujeme se z našeho dědictví v Božím království.
Také nezapomeň, že Ježíš řekl, že bychom měli žádat
Otce, aby Jeho království přišlo a Jeho vůle se děla na zemi,
tak jak je v nebi. Věřím tomu, že život v království máme žít
tady a teď. A ty? Věříš tomu, že se v nebi objevuje neodpuštění?
Věříš tomu, že Boží vůle je, abychom žili a chodili v
duchu odpuštění? Pokud tomu věříme a jsme tím usvědčeni,
buďme také pohotoví odpustit! Amen!
V
dopisu církvi v Efezu, kapitole 4, nalezneme další Pavlova
napomenutí, abychom žili a chodili jako praví věřící. „Toto
tedy říkám a dosvědčuji v Pánu, abyste již nechodili tak, jako
chodí ostatní pohané…“ (v.17). Pavel dále pokračuje a vypočítává
určité charakteristiky neobnovených lidí (pohanů) jako jsou: marná
mysl, nevědomost, zatvrzelost srdce, nestydatost, nečistota a
chtivost, které jsou opět skutky těla. Pavel potom říká něco
velmi důležitého: „Vy jste však Krista takto nepoznali - pokud
jste ho ovšem uslyšeli a byli o něm vyučeni tak, jak je pravda v Ježíši…“
(v.20-21). Ježíš říká, že pokud máme uši k slyšení,
měli bychom slyšet, co Duch říká církvi. Nasloucháme Jeho Slovu
„ušima srdce“? Pavel pokračuje v domlouvání: „Obnovujte se
pak duchem své mysli a oblékněte toho nového člověka, který byl
stvořen podle Boha (k Božímu obrazu - podle CEP) ve spravedlnosti a
svatosti pravdy.“ (v.23-24)
Jaký je Bůh? Je odpouštějícím Bohem? Co to znamená, být
podobný Kristu? Byli jsme stvořeni k Jeho obrazu v Kristu
Ježíši. Vidíme, že jsme v Něm byli učiněni „…moudrostí
od Boha a také spravedlností, posvěcením i vykoupením.“ (1
Korintským 1:30). Když chodíme v moudrosti, spravedlnosti,
posvěcení a vykoupení, samozřejmě že také budeme chodit v odpuštění.
Opět v Efezským 4 Pavel pokračuje a napravuje nás a kárá,
když říká, že v tomto stavu vykoupení bychom měli: přestat
lhát jeden druhému, přestat být nahněvaní – což dává místo
ďáblu, už více nekrást, přestat mluvit nezdravá slova jedni o
druhých, ale raději budovat svými slovy jeden druhého, přestat
zarmucovat Ducha svatého, nechat odejít všechnu hořkost, hněv, zuřivost,
křik a urážky, a odložit každou špatnost (verš 31). Potom uzavírá
tento příkaz slovy: „ buďte k sobě navzájem laskaví,
milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil
vám.“ (verš 32) A pokračuje tímto silným prohlášením:
„Proto napodobujte Boha, jako milované děti; a choďte v lásce“
(Efezským 5:1-2 překlad z NASB)
Když se modlíme a voláme k Bohu, aby nás formoval a
tvaroval a měnil víc k Jeho obrazu, potom moji přátelé,
rozpoznejme a porozumějme, že Jeho obraz je láska a odpuštění!
Je tu pro nás ještě
další napomenutí, stejné jako církvi v Kolosis, které se
nachází ve 3. kapitole a je velice podobné tomu, které jsme právě
přijali z Efezským. Toto místo by nám mělo ukázat kontrast mezi
naší vlastní tělesnou přirozeností a naší nadpřirozenou,
duchovní přirozeností v Kristu. Mělo by nám ukázat, že bez
ohledu na to kde žijeme, nebo jaká je naše kultura, máme všichni
podobné problémy. Tím hlavním problémem je, že naše tělo
bojuje proti našemu duchu. Naše lidská přirozenost nechce odpustit
a chodit v Boží lásce, ale naše nebeská přirozenost miluje
a odpouští. Díky Bohu, že naše nebeská přirozenost
je silnější, než naše lidská přirozenost, ve jménu Ježíše.
Amen!
Také
nám Pavel říká v Koloským 3, že bychom měli považovat naše
pozemské tělo za mrtvé hříchu. Ačkoli jsme kdysi chodili a žili
v hříchu, říká nám abychom odložili všechny tyto hříchy:
„…zuřivost, hněv, zlobu, urážky i nestoudné řeči. Nelžete
jedni druhým, když jste již svlékli starého člověka s jeho
skutky a oblékli toho nového, jenž se obnovuje k plnému poznání
podle obrazu Toho, který ho stvořil.“ (v.8-10) Jak jsme den za
dnem obnovováni do pravého poznání a měněni k obrazu Ježíše,
budeme neustále odkládat to staré já a oblékat nové já. To staré
já je špatné, nesvaté, nemilující a neodpouštějící. Ale
díky Ježíši je to nové já úplně opačné. To nové já je
odpouštějící, milující, svaté a dobré. Amen!
Pavel
prohlašuje velice důležitou věc: „…tehdy už není Řek a Žid,
obřízka a neobřízka, cizinec a Skytha, otrok a svobodný, ale
všechno a ve všem Kristus.“ (v.11) Sdílím tyto pravdy s vámi
z České republiky, kteří jste spolu s ostatními zeměmi
východního bloku trpěli v komunismu více než 40 let. Váš národ
byl v minulosti často
podroben jiným mocnostem. Ti, kteří vám vládli, vás utlačovali,
ubližovali vám a využívali a zneužívali vás. Bylo by pro
Čechy velmi snadné, držet si hořkost, zášť a neodpuštění
vůči těm, kteří utlačovali vaši zemi. Ale ti z vás, kteří věří,
že je Ježíš osvobodil od všech utiskovatelů minulých, přítomných
i budoucích, mohou snadno odpustit. „Bůh pomazal Duchem Svatým a
mocí Ježíše z Nazaretu, který chodil, konal dobro a uzdravoval všechny
utlačované od ďábla, protože Bůh byl s ním.“ (Skutky 10:38)
Ježíš je stejný dnes, jako byl tehdy a pokud budeme poslušní
evengeliu bez ohledu na naši barvu pleti, národnost, nebo na náš původ
a budeme chodit v tom obnoveném životě Krista, tehdy
budeme schopní odpustit komukoli, ať už nám ublížil jakýmkoli
způsobem. Ježíš je všechno ve všem! Sláva Bohu!
Mějme
to na paměti, když se budeme dívat na následující pokyn, který
napsal Pavel Koloským ve 3. kapitole. „Oblečte se tedy, jako Boží
vyvolení, svatí a milovaní, soucitným milosrdenstvím, laskavostí,
pokorou, krotkostí, trpělivostí. Snášejte jedni druhé a vzájemně
si odpouštějte, má-li někdo proti někomu stížnost. Tak jako
Kristus odpustil vám, odpouštějte i vy. Nad to všechno se však
oblečte láskou, která je svazkem dokonalosti (jednoty).“ (v.
12-14 doplněno podle NASB)
Když
vidíme tu ohromnou důležitost odpuštění, buďme tím povzbuzeni
nejen jako jednotliví věřící, ale také jako celé tělo. Tato
jednota Ducha v našem středu nemůže existovat, pokud
tolerujeme a držíme si ducha neodpuštění, protože neodpuštění
neničí pouze nás, ale ničí svazek jednoty a uhašuje Ducha Svatého
mezi svatými Božími.
Jako
nástroje a nádoby Boží lásky bychom se měli zajímat o přikrytí
a o pomoc při obnově následků hříchu druhých. To neznamená,
že bychom měli hřích zakrývat, ignorovat a vyhýbat se jednání
s ním v našich životech a v životech druhých, ale
měli bychom se vzájemně konfrontovat v Duchu lásky, odpuštění
a smíření. To je pravda zvláště tehdy, když někdo jednal špatně
a zhřešil proti nám. „Kdo přikrývá a odpouští přestoupení,
hledá lásku, ale kdo obnovuje věc a vrací se k ní, rozlučuje
dokonce blízké přátele.“ (Přísloví 17:9 AMP) „Nade vše
mějte silnou a neochvějnou lásku jedni k druhým, neboť láska
přikryje množství hříchů (odpouští a nevěnuje pozornost přestupkům
druhých).“ (1 Petrův 4:8 AMP)
KONFRONTACE
V DUCHU ODPUŠTĚNÍ
Právě
teď jsme konfrontováni ohledně neodpuštění. Pokud vyrosteme v Kristu,
konfrontování hříchů se stane důležitou součástí našich životů.
Většina z nás se vyhýbá konfrontaci, protože nechceme
jednat s problémy, které mohou být výsledkem konfrontace. Někteří
z nás nechtějí jednat s druhými a konfrontovat jejich hřích,
protože máme náboženskou představu, že „tohle láska přece
nedělá“, anebo se bojíme odmítnutí, pronásledování a podobných
věcí. Někteří nechceme, aby někdo jednal s námi, protože
si myslíme, že druzí jsou proti nám zaujatí a chtějí se nám
pomstít, anebo si myslíme, že nám chtějí ublížit, či nás
zranit. Pokud však skutečně pečujeme o sebe navzájem, budeme se
vzájemně konfrontovat, ale budeme to dělat správným způsobem a ve správném
duchu. Tím duchem je duch odpuštění a obnovy. „Otevřené pokárání
je lepší, než skrytá láska.“ (Přísloví 27:5 AMP) „Já vím,
že mne Ježíš miluje!“ Pokud skutečně věříme, že nás
miluje, potom také přijmeme Jeho výtky, kárání, napravování a
káznění. „Těm, které (vroucně a něžně) miluji, ukazuji
jejich chyby a usvědčuji je a přesvědčuji a kárám a trestám
– (tím je) trénuji a vyučuji je.“ (Zjevení 3:19 AMP) Dělá to
proto, abychom mohli činit pokání.
On
nás také touží použít jako nástroje k vzájemné konfrontaci, nápravě
a kárání, abychom tak mohli činit pokání a uniknout otroctví a
pastem, které pro nás satan přichystal. „A Pánův služebník se
nemá hádat, ale má být ke všem laskavý, schopný vyučovat, snášenlivý,
s krotkostí napravující ty, kdo se stavějí na odpor. Snad jim Bůh
dá pokání, aby poznali pravdu a probrali se z ďáblovy pasti, neboť
jím byli chyceni, aby činili jeho vůli.“ (2 Timoteovi
2:24-26) Toto je Pavlovo napomenutí a vyučování pro Timotea, jeho
spolupracovníka v evangeliu. Znovu tady opakuje, že napravování
druhých je důležité k jejich vlastnímu užitku a prospěchu.
„Proto tě před Bohem a před Pánem Ježíšem Kristem, … zapřísahám
… kaž Slovo; buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, kárej a
napomínej se vší trpělivostí a učením. Neboť nastane čas, kdy
nebudou snášet zdravé učení … odvrátí uši od pravdy...“ (2
Timoteovi 4:1-4) Ježíš říká: „Dávejte na sebe pozor.
Kdyby však proti tobě zhřešil tvůj bratr, pokárej ho, a bude-li
toho litovat, odpusť mu.“ (Lukáš 17:3)
Hřích
musí být rozeznán, konfrontován a musí z něj být činěno
pokání, abychom mohli být smířeni s Bohem a mezi sebou navzájem.
S hříchem v našich životech se musí jednat. Ať už někdo
zhřešil proti nám, nebo jsme my zhřešili proti někomu, konečný
záměr a cíl našeho Pána je odpuštění těchto hříchů a smíření
s Bohem a mezi sebou navzájem.
Nejednáme
správně s hříchem v životech ostatních, protože v našich
srdcích nejsou Boží záměry. On má na srdci to nejlepší pro nás.
My bychom měli mít stejný postoj k ostatním. „Je-li tedy v
Kristu nějaké povzbuzení, je-li nějaké potěšení lásky, je-li
nějaké společenství Ducha, je-li nějaký soucit a milosrdenství,
dovršte mou radost: smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte
jedné duše a jedné mysli. Nic nedělejte pod vlivem ctižádosti
nebo ješitnosti, ale v pokoře pokládejte jedni druhé za přednější
než sami sebe. Ať si každý nehledí jen svého, ale každý také
toho, co je druhých.“ (Filipským 2:1-4)
Pokud
se opravdu zajímáme jeden o druhého, budeme se milovat natolik,
abychom se konfrontovali a pomáhali jeden druhému ke svobodě od hříchu
a otroctví. Jak se to má dít? Vírou, která pracuje skrze lásku, odpouštějícím
a milosrdným postojem a touhou vidět toho druhého, jak dosahuje vítězství,
pro které Ježíš položil svůj život.
Pojďme
se podívat na Ježíšovu radu, jak máme jednat při konfrontaci.
„Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma
očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi svého bratra.“ (Matouš
18:15) Všimni si, že Ježíš nás učí, že se máme
konfrontovat a kárat v soukromí. Pánu se nelíbí, když uděláme
z něčího hříchu veřejnou, zostuzující a zahanbující věc,
pokud přitom můžeme tu věc vyřešit v soukromí. Mnohokrát
jsou naše hříchy veřejně známé, protože byly spáchány za přítomnosti
druhých, ale Duch Boží nechce ničit, odsuzovat a zostuzovat Svůj
lid, spíše nás chce pozvednout, zachránit a obnovit. Takže nejdříve
bychom měli jít a setkat se v soukromí s nadějí, že přijde
pokání, a budeme moci udělit a přijmout odpuštění vedoucí ke
smíření. Nezapomeň, že nám byla dána služba smíření ve jménu
Ježíše. Čti, prosím, 2. Korintským 5:17-21.
Pokud
nejsme schopni přesvědčit toho druhého, nebo pokud my nemůžeme být
usvědčeni a přivedeni k pokání z hříchu, potom Pán
říká, že se máme vrátit a znovu dotyčného konfrontovat spolu s jedním
nebo dvěma svědky. „Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě
jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo obstálo v ústech dvou
nebo tří svědků.“ (Matouš 18:16) Pozorovali jsme, že i
když je tento druhý krok konfrontace nutný, častokrát k němu
vůbec nedojde. Pán ve vší své moudrosti ví, že jednání za použití
svědků může zabránit mnohým problémům. Na straně toho, kdo přichází
s věcí jednat, může zabránit nespravedlivému nařčení,
nebo zákonickému a nemilosrdnému postoji. Může také znemožnit hříšníkovi,
aby si ospravedlňoval svůj hřích a falešně obviňoval člověka,
který ho přichází konfrontovat. Nezapomeňme bratři, že konečný
výsledek, po kterém Bůh touží, je vidět, jak činíme pokání,
je nám odpuštěno nebo odpouštíme a jsme obnoveni nebo pomáháme
v obnovení. Pokud spolu nejednáme na duchovním a biblickém
základě, potom namísto vysvobození a uzdravení může být výsledkem
ještě větší konflikt, boj, neporozumění a dokonce více neodpuštění.
Když
jsou uplatněny tyto dva první kroky konfrontace, ve většině případů,
které jsme mohli pozorovat a zažít v těle Kristově, se
dostavuje výsledek pokání k Boží slávě a přichází
svoboda a obnovení pro Jeho lid. Nicméně, v některých případech,
pokud člověk, který je v hříchu, odmítne naslouchat a činit
pokání, je nezbytné přistoupit k dalšímu kroku.
„Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. A pokud odmítne
poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a celník.“
(Matouš 18:17) Ze všeho nejvíc Bůh chce, abychom všichni
byli svobodní od hříchu. Stejný postoj musíme mít i my! Pokud ho
nemáme, trpí tím všichni a církev i její svědectví světu jsou
tím hluboce ovlivněny. Jak jsem řekl již dříve, není to příliš
často, že někdo, kdo je v hříchu, musí být přiveden před
celou církev. Jsem přesvědčen, že nesprávné použití
konfrontace nebo zanedbání konfrontace nechává otevřené dveře
pro satana, aby mohl přinést další nedorozumění, rozkol, pohoršení
a co je nejhorší, ještě více neodpuštění. Všimněte si, že
„… cokoli svážete … a cokoli rozvážete na zemi … a pokud
se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli … stane se jim to
od mého nebeského Otce“ (v.18-19). A kde se sejdou dva nebo tři
v Jeho jménu, Ježíš je uprostřed nich se svojí přítomností,
aby všechno držel v Božím řádu a vůli. (Viz verš 20).
Pojďme
se podívat na konflikt v církvi v Korintu, při kterém
nebyly uplatněny výše zmíněné principy a všimněme si, jak se
podílel nedostatek víry a lásky na rozdělení této církve. V 1. Korintským
5 Pavel kárá církev za její pasivní postoj, kdy nejedná s hříchem
ve svém středu. „Vůbec se proslýchá, že je mezi vámi smilstvo
… a vy jste nadutí, než abyste se raději dali do truchlení, aby
ten, kdo spáchal takový skutek, byl vyloučen z vašeho středu.“
(v.1-2)
Pavel
dále napomíná církev, aby s tím bratrem jednala, aby tak
mohl činit pokání a jeho duch byl spasen v Pánův den. Říká,
že stav jejich církve je narušen kvůli hříchu v táboře a
kvasu v těstě. Vyzývá je k tomu, aby se již více nestýkali
s kýmkoli, kdo si sice říká bratr, ale nejedná tak a aby s takovým
člověkem ani nejedli. „Nejsou to ti uvnitř (církve), nad kterými
vynášíte kárný rozsudek – vynášíte nad nimi trest zavržení
(jak to vyžadují jejich skutky)?“ (v.12 AMP)
Viděli
jsme církve, kde byl tento verš nábožensky zneužit k tomu,
aby se církev zbavila nežádoucích lidí, kteří nebyli v oblibě
nebo ovlivnili její pověst. Cílem
je však pomoci lidem, kteří hynou. Musíme mezi sebou navzájem
jednat ve správném duchu a se správným motivem, protože Pán
„…nechce, aby někteří zahynuli, ale aby všichni došli k pokání.“
(2. Petrův 3:9)
Problémem
je, že mnohokrát církev nechce odpustit někomu, kdo v jejím
středu zhřešil. Toto držení neodpuštění vůči hříšníkovi
může způsobit církvi stejnou zkázu, jako ponechání hříšníka
mezi námi bez nápravy. V 2. Korintským 2 ještě jednou Pavel
napomíná církev v Korintu ohledně toho bratra, který byl
potrestán a předtím vyloučen ze společenství věřících.
„Takovému stačí trest, jehož se mu dostalo od mnohých, takže
mu již raději naopak odpusťte a potěšte ho, aby snad nebyl
pohlcen přílišným zármutkem. Proto vás prosím, potvrďte mu
svou lásku. … Komu pak vy něco odpouštíte, odpouštím i já.
Vždyť i já, jestliže jsem komu co odpustil, odpustil jsem kvůli vám
před Kristovou tváří, abychom nebyli oklamáni satanem. Jeho úmysly
nám přece nejsou neznámé.“ (v. 611)
Pojďme
se podívat na satanovy plány a taktiky. Jednou taktikou je ovlivnit
nás tak, abychom hřích v našich životech nekonfrontovali.
Jiný způsob je, nechat nás vzájemně se konfrontovat v duchu
odsouzení, neodpuštění a bezcitnosti. Také se nás ďábel snaží
ovlivnit, abychom se navzájem odmítali i přes to, že neseme ovoce
pokání. Tuto metodu použil v předešlém případě, kdy se
pokoušel církvi zabránit, aby v duchu odpuštění vynaložila
veškeré úsilí k obnovení vztahu toho bratra se svatými a k bratrské
lásce. Nezapomeňte, že Ježíš řekl: „Zloděj přichází, jen
aby kradl a zabíjel a ničil; já jsem přišel, aby měly život a měly
ho hojně.“ (Jan 10:10) Sláva Jeho svatému jménu!
Je
zde ještě další problém, který má za následek, že se vzájemně
konfrontujeme špatným způsobem - v duchu zavržení, pomsty,
nenávisti a neodpuštění. Jednáme tak, když jsme my sami byli oběťmi
špatného jednání. Následující napomenutí je třeba přijmout s pokorným
a otevřeným srdcem. Římanům 12 říká: „Nikomu neodplácejte
zlo zlem. Opatrujte dobré přede všemi lidmi. Je-li to možné,
pokud je na vás, mějte se všemi lidmi pokoj. Nemstěte se sami,
milovaní, ale dejte místo hněvu, neboť je napsáno: "Má je
pomsta, já odplatím, praví Pán." A tak: "Hladoví-li tvůj
nepřítel, nakrm ho; žízní-li, dej mu napít. Neboť když to uděláš,
nahrneš mu na hlavu řeřavé uhlí." Nenech se přemáhat zlem,
ale přemáhej zlo dobrem.“ (v.17-21)
Musíme se naučit, že Boží cesty jsou vyšší a lepší, než
naše cesty! Musíme si uvědomit, že my všichni jsme zodpovědní Pánu
za naše vlastní hříchy. Jako praví věřící jsme také zodpovědní
jeden za druhého. Pokud zhřešíme proti našemu bratrovi, musíme
činit pokání a požádat o odpuštění nejen Pána, ale také toho
bratra. Jestli někdo zhřešil proti nám, musíme odpustit a uvolnit
toho člověka z jeho hříchu. Samozřejmě, že žádný hřích
Pána netěší, proto Pán vyžaduje, aby každý z nás činil
pokání a prosil o odpuštění. Také vyžaduje, abychom odpustili
druhým, bez ohledu na to co nám udělali. Pokud to neuděláme, On
neodpustí nám. V našich vlastních životech i v životech
druhých musí být konfrontován tento hřích neodpuštění. Pokud
odmítneme odpustit druhým, nebo odmítneme požádat o odpuštění,
překážíme, narušujeme, zdržujeme a dokonce zabraňujeme Božímu
procesu obnovení v našich životech. Když poslechneme Boha a odpustíme
druhým a poprosíme o odpuštění, bude do našich životů proudit
Jeho obnovení a požehnání.
NA
ZÁVĚR BRATŘI
Jedním z hlavních důvodů, proč bojujeme s tím,
abychom odpustili druhým, je nedostatek porozumění Božímu
milosrdenství vůči všem, kdo zhřešili. Ježíš řekl: „Blaze
milosrdným, neboť jim se dostane milosrdenství.“ (Matouš 5:7)
Budeme sklízet, cokoli zasejeme. To je Boží princip. Obzvlášť
jako tělo Kristovo bychom si měli navzájem projevovat milosrdenství
tím, že si budeme pomáhat a poneseme břemena jedni druhých.
„Bratři, i kdyby byl člověk zachvácen nějakým prohřeškem, vy
duchovní ho napravte v duchu krotkosti a každý dávej pozor sám na
sebe, abys nebyl pokoušen i ty. Neste břemena jedni druhých a tak
naplňte Kristův zákon. Zdá-li se totiž někomu, že je něco, ačkoli
není nic, takový klame svou vlastní mysl. (Galatským 6:1-3) Pokud
rozsíváme neodpuštění, budeme také neodpuštění sklízet,
nejprve od Boha a potom od druhých. „Nemylte se, Bohu se nelze
vysmívat: vždyť cokoli člověk rozseje, to také sklidí. Kdo totiž
rozsívá svému tělu, bude z těla sklízet zkázu; kdo však rozsívá
Duchu, bude z Ducha sklízet věčný život. V konání dobrého pak
nepolevujme, neboť v patřičný čas budeme sklízet bez ustání. A
proto, dokud máme čas, dělejme dobře všem, a zvláště členům
rodiny víry.“ (Galatským 6:7-10)
Mnozí z nás jsme v naší naduté sebejistotě snižovali
a kritizovali druhé pro jejich hříchy a přitom jsme měli neupřímné
srdce a oklamávali jsme sami sebe. Jak bolestné je pro našeho Pána,
když v nás vidí takové neodpouštějící nemilosrdné
pokrytectví. Nezapomeňme, „Bůh se staví proti pyšným, pokorným
však dává milost.“ (Viz Jakubův 4:6 a 1. Petrův 5:6) „Před
setřením bývá pýcha, a před pádem pozdvižení ducha.“ (Přísloví
16:18) Buďme citliví v našich postojích k druhým, kteří
padli do hříchu, dokonce i když to přímo a nepříznivě ovlivňuje
nás. Odpusťme a pomozme se navzájem obnovit v duchu pokory,
milosti a slitování. Nepřemýšlejme o sobě příliš vysoce,
protože bychom také mohli padnout do hříchu. Ve skutečnosti přesně
to se děje neodpouštějícím, odsuzujícím a zavrhujícím křesťanům.
Nesmíme zapomenout , že Ježíš nás zde zanechal, abychom pokračovali
v Jeho službě smíření. Jan nám říká, že Ježíš nepřišel
na tento svět proto, aby svět odsoudil, ale aby svět spasil. (Viz
Jan 3:17)
Poslední
čtyři verše 4. kapitoly Židům říkají, že máme velikého
nejvyššího kněze, který prošel nebesa - Ježíše, Božího
Syna. Žádné stvoření není skryté před Jeho zrakem. Všechny věci
jsou obnažené před očima toho, jemuž musíme složit účet. Mělo
by pro nás být velkým povzbuzením, když víme, že přestože Ježíš
všechno vidí a všechno o každém z nás ví, je pohnut
soucitem a rozumí našim slabostem. Toto místo v písmu říká,
že On byl pokoušen ve všech věcech stejně jako my, ale nepodlehl
těmto pokušením a nezhřešil. Byl pokoušen neodpustit těm, kdo s ním
jednali špatně, ale nepodlehl tomu pokušení. Kde najít sílu ve
slabosti a v pokušení neodpustit? Nalezneme ji v Něm! Haleluja!
Buďme závislí na Ježíši, a budeme mít sílu a schopnost
odpustit. „Přistupme tedy se smělou důvěrou k trůnu milosti,
abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost k přijetí včasné
pomoci.“ (Židům 4:16) Povzbuzujme se vzájemně k tomu, abychom se
učili odpouštět. Pomáhejme si také vzájemně, abychom se učili
prosit o odpuštění, aby tak mohl být obnoven náš vztah s Otcem
i s ostatními křesťany.
„Otče,
pomoz nám uvědomit si, že potřebujeme Tvé odpuštění, soucit a
Tvoji milost k druhým. Dej nám více porozumět tomu obrovskému
soucitu, který Ježíši dával schopnost odpustit těm, kteří ho
zavrhli; náboženským pokrytcům, kteří ho falešně obviňovali,
pronásledovali, a plánovali a promýšleli Jeho zničení a smrt;
Jidášovi, který ho zradil; Pontskému Pilátovi, který ho odsoudil
k ukřižování; Petrovi, který ho zapřel a ostatním učedníkům,
kteří ho opustili a pochybovali o něm; a římským vojákům, kteří
se mu vysmívali, bili ho, trápili a nakonec zabili. Dej nám Jeho
srdce a ducha odpuštění ke všem, kteří proti nám zhřešili.
Nemáme dost sil odpustit druhým, proto Tě prosíme o pomoc a sílu
v tomto čase potřeby. Pomoz nám přijmout Tvoji milost a
soucit, abychom byli schopni odpustit každému člověku, kterého nám
teď připomeneš skrze moc a zjevení Ducha Svatého. Děkujeme Ti za
tuto pomoc a uvědomujeme si naši potřebu Tvého odpuštění v našich
životech. Činíme pokání z neodpuštění a vyznáváme to
jako hřích v našich životech. Přijímáme Tvé odpuštění
a očištění od této nespravedlnosti právě teď! A děláme
rozhodnutí, že od tohoto dne budeme rychle odpouštět druhým, v
mocném jménu Ježíš!“
S láskou
ke všem, v Něm
Buddy
Axley
Česká
Rapublika
1.
května 2002
|